Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 592/03

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání o ústavní stížnosti E. T., spol. s r.o., právně zastoupené JUDr. Ing. V. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13.6.2002, čj. -55 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31.1.2002, čj. -39, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Stěžovatel svou ústavní stížnost, doručenou Ústavnímu soudu dne 18.11.2003, podle údajů uvedených v záhlaví směřoval proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech čj. -39, ze dne 31.1.2002, rozsudku Krajského soudu v Plzni sp.zn. , ze dne 13.6.2003, usnesení Okresního soudu v Karlových Varech čj. -65, ze dne 28.1.2003 a usnesení Krajského soudu v Plzni sp.zn. , ze dne 29.8.2003.

V petitu ústavní stížnosti však požadoval jen zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13.6.2002, sp.zn. a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31.1.2002, čj. -39. Za dané situace se Ústavní soud cítí vázán petitem ústavní stížnosti a posuzoval proto pouze tvrzenou neústavnost v petitu uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13.6.2002, sp.zn. a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech čj. -39, ze dne 31.1.2002 (v ústavní stížnosti mylně označeného jako rozsudek čj. -39).

II.

Ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat.

Podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ze spisu Okresního soudu Karlovy Vary sp.zn. , který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech čj. -39, ze dne 31.1.2002, byl stěžovatelovu právnímu zástupci doručen 4.3.2002, rozsudek Krajského soudu v Plzni sp.zn. , ze dne 13.6.2002, pak byl doručen stěžovatelovu právnímu zástupci 8.8.2002. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 14.11.2003, tedy po lhůtě k jejímu podání zákonem stanovené.

Ústavní soud se neztotožnil s názorem, vysloveným stěžovatelem v ústavní stížnosti, že předmětný rozsudek Krajského soudu v Plzni měl být doručen i jemu, nikoliv jen jeho právnímu zástupci a že teprve od doručení rozsudku stěžovateli má být počítána lhůta k podání dovolání (takto odmítnutém usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28.1.2003, čj. -65, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29.8.2003, sp.zn. ), což by pak mělo vliv i na běh lhůty k podání ústavní stížnosti.

Doručování rozsudku je třeba posuzovat podle ust. (dále jen " "), které stanoví, že má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Úkonem, jež má účastník osobně v řízení vykonat, je např. jeho výslech, dostavení se účastníka ke znalci a podrobení se znaleckému zkoumání apod. Rozhodnutí soudu o povinnosti účastníka zaplatit druhému účastníku přisouzenou částku, náklady řízení, ale i např. soudní poplatek, nejsou písemnostmi, které by měly být ve smyslu cit. ust. doručeny nejen zástupci účastníka, ale i účastníku samotnému, neboť se jimi taková povinnost účastníku nestanoví. Je tedy zřejmé, že námitka stěžovatele není opodstatněná. Pokud stěžovatel v této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu sp.zn.

a

, na posuzovaný případ nedopadají.

V dané věci nepochybně byl stěžovatel oprávněn domáhat se kasace rozsudku odvolacího soudu dovoláním, o jehož přípustnosti by rozhodl dovolací soud ( ). Dovolání též podal, avšak zcela zjevně po lhůtě k podání tohoto mimořádného opravného prostředku zákonem stanovené, což vedlo správně Okresní soud v Karlových Varech k jeho odmítnutí. Z hlediska úvahy o tom, zda v takovém případě stěžovatel vyčerpal či nevyčerpal procesní prostředky poskytované mu zákonem k ochraně práva, bylo by možno uzavřít, že nikoli, neboť podal-li stěžovatel dovolání opožděně, nastává situace zcela stejná, jako kdyby dovolání nepodal vůbec. V té souvislosti však nepřehlíží Ústavní soud, že efektivita, byť i včasného dovolání, nebyla by v daném případě bezesporná vzhledem k tomu, že o jeho přípustností rozhodoval by dovolací soud. Avšak i když je možno uzavřít tuto úvahu závěrem o přípustnosti podané ústavní stížnosti, nic to nemůže změnit na tom, že jde o návrh podaný zjevně opožděně. Výklad posunující počátek zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozsudkům nalézacího i odvolacího soudu až do dne doručení usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání v případě, že jediným důvodem odmítnutí byla opožděnost, vedl by totiž k naprostému rozvratu právní jistoty, neboť by prodlužoval lhůtu k podání ústavní stížnosti - ad absurdum - na neurčito; každý by pak mohl kdykoli v čase po uplynutí lhůty k podání dovolání jeho opožděným podáním "otevřít" pro sebe lhůtu k podání ústavní stížnosti. Tento závěr platí dle názoru Ústavního soudu i v souvislosti s jeho Sdělením, jež bylo publikováno pod č. 32/2003 Sb. Bod 2. uvedeného Sdělení dopadá totiž - i z vyložených důvodů - toliko na případy, v nichž dovolací soud meritorně napadené rozhodnutí přezkoumává nebo na případy, kdy dovolací soud dovolání bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí odmítne jen proto, že neshledá důvod ke svému vlastnímu závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [237 odst. 1 písm. c), odst. 3 ]. V posléze uvedeném případě existuje totiž až do rozhodnutí dovolacího soudu nejistota, zda bude dovolání shledáno přípustným nebo zda naopak dojde k jeho odmítnutí právě a jen proto, že se Nejvyšší soud jako soud dovolací neztotožní s přesvědčením dovolatele o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce. Naopak žádná taková nejistota o výsledku dovolacího řízení z povahy věci není dána tam, kde k odmítnutí dovolání dochází z důvodu jeho opožděného podání (jako v posuzovaném případě) nebo proto, že dovolání je výslovně zákonem ( ) považováno za nepřípustné. Důsledkem tohoto závěru je pak zjištění, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě k jejímu podání stanovené, neboť naříkaný rozsudek soudu druhého stupně byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 8.8.2002 a ústavní stížnost byla k přepravě podána až 14.11.2003. Stěžovatel nevyužil mimořádný opravný prostředek nikoliv vinou obecných soudů, jak se snaží dovodit v ústavní stížnosti, ale jak plyne z předmětného spisu Okresního soudu v Karlových Varech, vlastní vinou, respekt. vinou svého právního zástupce. Běh lhůty pro podání ústavní stížnosti je proto třeba počítat od doručení napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13.6.2002, sp.zn. , tedy počínaje dnem 8.8.2002.

Opožděné podání ústavní stížnosti vylučuje ovšem meritorní přezkoumání stěžovaných rozsudků obecných soudů, takže námitkami stěžovatele v ústavní stížnosti obsažených nemohl se Ústavní soud zabývat.

Z výše uvedených úvah plyne, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle písmeno b) , bez přítomnosti účastníků, odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2004

JUDr. Miloslav Výborný

soudce zpravodaj