Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 652/03

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. S., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, na nečinnost Krajského soudu v Českých Budějovicích v trestní věci vedené pod sp. zn. , a návrhu na zrušení ustanovení § 266a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2003, se Ing. I. S. (dále jen "stěžovatel") domáhal vydání nálezu, kterým by Ústavní soud vyslovil, že nečinností Krajského soudu v Českých Budějovicích, spočívající v tom, že nepředložil trestní spis, vedený pod sp. zn. , Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR a posléze Ministerstvu spravedlnosti ČR k přezkoumání podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona, byl porušen , d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a y ČR. V této souvislosti stěžovatel rovněž navrhl zrušení ustanovení § 266a odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ").

V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. , byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), ve znění účinném od 1. 1. 2002. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, tj. samostatné výdělečné činnosti zprostředkovatelské, na dobu čtyř let. Proti tomuto rozsudku vrchního soudu podal dne 9. 6. 2001 k Ministerstvu spravedlnosti ČR podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Následně dne 28. 7. 2003 podal proti témuž rozsudku vrchního soudu i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, o němž nebylo v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto.

Ve vztahu k podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona stěžovatel uvedl, že dne 8. 10. 2003 byl vyrozuměn Ministerstvem spravedlnosti ČR, že dvouměsíční lhůta stanovená v § 266a TrŘ pro podání stížnosti pro porušení zákona uplynula dne 18. 7. 2003. V této lhůtě nebylo možno jeho trestní věc přezkoumat, a to pro nedostupnost trestního spisu krajského soudu z důvodu rozhodování o žádosti o odklad výkonu trestu a z důvodu podaného dovolání. V postupu krajského soudu spatřuje stěžovatel porušení jeho shora citovaných ústavně zaručených základních práv a svobod. S poukazem na dvouměsíční lhůtu pro podání stížnosti pro porušení zákona, upravenou § 266a TrŘ, navrhl zrušení citovaného ustanovení trestního řádu pro porušení práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků.

Ústavní soud po prostudování předložených podkladů nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel koncipoval svou ústavní stížnost jako stížnost směřující proti zásahu orgánu veřejné moci podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), přičemž tento zásah spatřoval v nečinnosti a z ní vyplývající porušení práva na spravedlivý proces a rovnost stran, neboť nečinností jedné strany mu bylo zabráněno uplatnit mimořádný opravný prostředek - stížnost pro porušení zákona.

V obecné rovině Ústavní soud konstatuje, že jeho pravomoc je vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení. Pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.

Pojmovým znakem zmíněného "jiného zásahu" musí být zejména skutečnost, že tento zásah musí být aktuální i v době podání ústavní stížnosti a v době rozhodování Ústavního soudu, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele vyvolávat právní následky. Pokud má "jiný zásah" povahu toliko jednorázového zásahu, který již v době zahájení řízení o ústavní stížnosti skončil, je obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný orgánu veřejné moci, již pojmově vyloučen (srov. nález

sp. zn.

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, s. 126). Jak Ústavní soud judikoval v jiném svém rozhodnutí, zásah orgánu veřejné moci, napadený ústavní stížností, musí být bezprostřední a přítomný (srov. usnesení

sp. zn.

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, s. 315), neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu stalo čistě akademickým.

Z uvedených obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Při posouzení ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud ze skutečného průběhu řízení a jednotlivých úkonů učiněných krajským soudem ode dne vydání rozsudku vrchního soudu a dospěl k závěru, že postupem krajského soudu nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele. Z vyjádření krajského soudu vyplývá, že po vydání rozsudku vrchního soudu vykonával ve věci další procesní úkony (nařízení výkonu trestu, rozhodování o žádosti o odklad výkonu trestu, podání stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí odkladu výkonu trestu, úkony ve vztahu k podanému dovolání atd.), a proto nemohl trestní spis zapůjčit Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR k přezkoumání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona.

Z předložených podkladů je rovněž patrno, že stěžovatel, po podání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. , tak, že zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. , jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně vrchnímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Vzhledem k současnému stavu trestního řízení, kdy usnesením Nejvyššího soudu ČR byla věc vrácena zpět před odvolací soud, bude mít stěžovatel možnost uplatnit všechny svoje námitky před odvolacím soudem, který bude povinen se jimi zabývat a rozhodnout o nich. Po pravomocném ukončení trestního řízení bude mít stěžovatel k dispozici rovněž všechny mimořádné opravné prostředky upravené trestním řádem. Z uvedeného je zřejmé, že nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a rovnost stran.

Jestliže bylo o samotné ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu stěžovatele na zrušení označeného ustanovení trestního řádu ( ). Je-li totiž samotná ústavní stížnost odmítnuta, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu). Z tohoto důvodu nebylo třeba o návrhu stěžovatele na zrušení § 266a odst. 1 TrŘ rozhodovat, neboť o samotné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem (k tomu srov. např. usnesení ve věci

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu