Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 487/02

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. května 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. H., zastoupeného JUDr. D. Ch., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2002, č. j. - 94, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2001, č. j. - 60, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 11. 2000, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavním soudu ve lhůtě dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "") domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že obecné soudy při své rozhodovací činnosti porušily jeho právo na soudní ochranu vyplývající z d (dále jen ""), čímž došlo také k porušení y ČR a a y.

V záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobce Pražská správa nemovitostí, spol. s r. o.) částku 500.000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Proti výše citovanému rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu nalézacího potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že neshledal odvolání stěžovatele důvodným. Soud odvolací se ztotožnil s právním závěrem soudu nalézacího, který neshledal smlouvu účastníků ze dne 3. 12. 1999 za neplatnou z důvodů, jež uplatnil stěžovatel. Dále zhodnotil, že důkazy, které soud nalézací provedl, byly zcela postačující k právnímu posouzení věci.

Rozsudek soudu odvolacího napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost opíral o ustanovení Nejvyšší soud ČR v záhlaví citovaným usnesením dovolání odmítl pro nepřípustnost a vzhledem k ustanovení (tehdy platného) své rozhodnutí neodůvodnil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu garantované y, jelikož dle jeho názoru při své rozhodovací činnosti vybočily z mezí ústavnosti v důsledku extrémní interpretace a aplikace určitých zákonných ustanovení. Dále stěžovatel poukazuje na to, že závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovými zjištěními. Argumentuje, že soud odvolací interpretoval a aplikoval ustanovení ústavně nepřípustným způsobem a rozsudek soudu nalézacího trpí nekonzistentností odůvodnění. Ohledně rozhodnutí soudu dovolacího namítá, že mu de facto byla Nejvyšším soudem ČR odmítnuta soudní ochrana. K této námitce dodává, že neposkytuje dovolacímu soudu při jeho úvahách o přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu všeobecnou volnost, naopak konstruuje určité meze, mezi něž patří např. ustanovení Jelikož se, dle stěžovatele, v rozhodnutí soudu odvolacího vyskytují "odlišnosti" (tzn. právní otázky v rozporu s hmotným právem), které soud dovolací neposoudil, je jeho rozhodnutí nezákonné, resp. neústavní. Stěžovatel závěrem tvrdí, že výše popsaná pochybení obecných soudů vedla též k porušení y ČR a a y. Proto navrhuje, aby Ústavní soud všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

K ústavní stížnosti se ve lhůtě jim k tomu stanovené vyjádřili vedlejší účastníci, Nejvyšší soud ČR a Obvodní soud pro Prahu 4. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ČR ve svém vyjádření uvedla, že odkazuje plně na znění napadeného usnesení dovolacího soudu, stejně tak předsedkyně senátu soudu nalézacího uvedla, že ústavní stížnost stěžovatele považuje za nedůvodnou a odkázala na odůvodnění rozhodnutí soudu I. i II. stupně.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Pokud stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím obecných soudů došlo k zásahu do jeho práv vyplývajících z y, Ústavní soud shledal, že k takovému zásahu nedošlo. Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen v y nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Ustanovení y garantuje právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Argumenty, které stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, a o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o zásahu do jeho základních práv a svobod, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatel uvedl již ve svém odvolání. Sama okolnost, že odvolací soud neakceptoval jím vznesené námitky, není možné považovat za porušení práva na soudní ochranu.

Namítá-li stěžovatel rozpory mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, Ústavní soud k tomu připomíná, že soudy dley ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle hodnotí důkazy dle svého uvážení.

Ústavní soud dále konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.

Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v y. Ústavní soud dále zjistil, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která byla v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. V odůvodnění svých rozsudků se oba obecné soudy vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele řádně a své závěry zdůvodnily. Proto nelze stěžovateli přisvědčit, že by v rámci rozhodovací činnosti těchto soudů došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu.

Ohledně námitek stěžovatele vztahujících se k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uvádí Ústavní soud následující. Odmítl-li dovolací soud dovolání stěžovatele, neboť shledal, že napadené rozhodnutí soudu odvolacího nemá po právní stránce zásadní význam, neporušil tímto svým postupem žádné ústavně chráněné právo stěžovatele, neboť postupoval právně konformním způsobem. Dle ustanovení rozhoduje o přípustnosti mimořádného opravného prostředku právě dovolací soud a pokud shledá, že rozhodnutí v konkrétní věci nemá zásadní právní význam, je tato okolnost důvodem pro odmítnutí takového podaného dovolání.

K námitkám stěžovatele, že svým rozhodováním porušily obecné soudy i ustanovení a y, dále pak y ČR, Ústavní soud uvádí, že autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na ústavní úrovni garantována právě y. Právě toto ustanoveníy je třeba chápat ve dvojím smyslu. Jednak představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních volních projevů) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. "Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu (y ČR). Podobný obsah má také ustanovení y ČR (srov. nález

sp. zn.

). Současně pak ustanovení y představuje subjektivní právo jednotlivce na respektování svých zákonných autonomních projevů veřejnou mocí.

Stejně tak i ustanovení y má dvě dimenze, kdy ta první působí jako komplement k ustanovení y, resp. zpřesňuje dopad jeho ustanovení na individuální osoby, na druhou stranu představuje i základní princip demokratického státu, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem , a to způsobem, který zákon stanoví, přičemž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Ústavní soud shledal, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými procesními ustanoveními, do nichž se promítají principy upravené v y. Svými rozhodnutími ve věci neomezily autonomii vůle stěžovatele, neboť při ukládání povinnosti stěžovateli toliko aplikovaly zákonná ustanovení v souladu s ústavním pořádkem ČR.

Ústavní soud závěrem konstatuje, že v dané věci nepřehlédl význam nálezu ze dne 11. 2. 2004, sp.zn.

(publikovaný jako zákon č. 153/2004 Sb.), kterým došlo ke zrušení ustanovení , nicméně ke zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR nepřistoupil, neboť by takové zrušení bylo výrazem pouhého právního formalismu a de facto neefektivní. Ústavní soud si je vědom toho, že se nemůže přikládat k tíži stěžovatele skutečnost, že Nejvyšší soud ČR přehlédl neústavnost aplikovaného ustanovení , nicméně jak bylo výše řečeno, zrušení výše citovaného usnesení dovolacího soudu by ve výsledku neznamenalo změnu oproti současnému stavu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2004

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda senátu