Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 254/04

Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H. právně zastoupeného JUDr. J K. advokátem proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. , t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 4. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. , a to pro porušení , , a y jakož i a d (dále jen "").

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil:

Usnesením Okresního soudu v Rokycanech ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. , bylo podle ust. (dále jen "") zastaveno řízení, ve kterém se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal vydání rozsudku, jímž by žalované Obci Plískov byla uložena povinnost provést údržbu pozemní komunikace na pozemku č. parcelní 775/1, 775/3 a 782/2 v k. ú. Plískov, okres Rokycany. Okresní soud dospěl k závěru, že nejde o věc, která by byla v pravomoci soudů. Zároveň okresní soud rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Městskému úřadu ve Zbirohu, odboru výstavby a životního prostředí. Žádnému z účastníků nepřiznal okresní soud právo na náhradu nákladů řízení a dále rozhodl, že žalobci bude vrácen zaplacený soudní poplatek. Po stěžovatelově odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. , potvrzeno usnesení prvoinstančního soudu. Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že ho usnesením ze dne 9. 2. 2004 sp. zn. jako přípustné podle ust. , ale zjevně bezdůvodné podle odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se u obecných soudů domáhal soudní ochrany jeho práva na nerušené užívání pozemní komunikace, jíž je připojena jeho nemovitost k veřejné komunikaci. Odvoláním napadeným usnesením obecného soudu bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele, kterou se tento domáhal, aby žalovaná byla uznána povinnou provést údržbu pozemní komunikace na pozemku č. parc. 775/1, 775/3 a 782/2 v k. ú. Plískov, okres Rokycany, a to ve smyslu ust. a v rozsahu dle ust. vyhl. č. Podle názoru stěžovatele odvolací soud věc právně posoudil nesprávně, když se domnívá, že nejde o věc, kterou by soud měl pravomoc řešit. Odvolací soud tento svůj názor opírá o ust. , a domnívá se, že uložit splnění žalobou navrhované povinnosti lze pouze a jen při výkonu státní správy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, že speciálnímu stavebnímu úřadu může podávat pouze takové návrhy na řízení, na základě nichž mu vyplývá účastenství v řízení. V ostatních případech pak může pouze podávat podněty, ve kterých je jen na správní úvaze stavebního úřadu, zda jsou splněny podmínky pro vydání opatření a jakého. Protože stěžovatel není vlastníkem stavby, kterou se domáhá opravit, nemá aktivní legitimaci k podání takového návrhu, na základě kterého by mohlo být vedeno správní řízení o uložení povinnosti vlastníkovi pečovat o pozemní komunikaci. Uložení takové povinnosti náleží do výlučné pravomoci stavebního úřadu dle ust. § 86 odst. 2 stavebního zákona, v daném případě i dle ust. § 41 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, a to opatřením jen z moci úřední a nikoliv na návrh stěžovatele. Stěžovatel se proto právní ochrany ve věci, jak uvádí v ústavní stížnosti, nemůže efektivně domáhat u správního orgánu. Stěžovatel dále uvádí, že v daném případě se jedná o pozemní komunikaci, která svým stavem nezpůsobilým k užívání, ke kterému je určena a dána k dispozici (právem obecného užívání), ohrožuje výkon jeho práva užívání, a tím, že si jí stěžovatel zároveň zabezpečuje přístupnost své nemovitosti, kterou užívá k výkonu své výdělečné činnosti, se navíc jedná o stavbu na sousedním pozemku. V takovém případě považuje stěžovatel zcela na místě žalobu opírající se o ust. , kterou stěžovatel podal, a tu soud má pravomoc řešit.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále poukazuje na skutečnost, že ještě před podáním žaloby se marně domáhal právní ochrany u správních orgánů. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že žalovaná nakonec svou povinnost, o jejíž splnění byla žalována, splnila dobrovolně. Účelu žaloby tak stěžovatel nakonec dosáhl, avšak nebyl úspěšným v soudním řízení, ač podle jeho názoru měl být. Protože se mu podle jeho mínění nedostalo náležité soudní ochrany, neobdržel ani náhradu nákladů soudního řízení, ty může obdržet, jelikož mu právem náleží, jen po zrušení v původním řízení vydaných rozhodnutí.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud sdílí názor obecných soudů, že v projednávané věci není dána pravomoc obecných soudů věc projednat a rozhodnout o ní, neboť se jedná o věc, která náleží do pravomoci příslušného silničního správního úřadu. Okresní soud tedy postupoval správně, když po té, co dospěl k závěru, že v dané věci není dána jeho pravomoc, rozhodl o zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a zároveň o postoupení předmětné věci Městskému úřadu ve Zbirohu, odboru výstavby a životního prostředí. Proto nelze ani odvolacímu soudu nic vytknout, pokud uvedené prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2004

JUDr. Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu