Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 449/03

Ústavní soud rozhodl dne 20. 5. 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené JUDr. P. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. června 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak - po odstranění formální vady v předložené plné moci (substituční doložky) - v intencích , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadla stěžovatelka ve své trestní věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. června 2003 () a tvrdila, že "jak v opravném řízení", tak i v řízení před obecným soudem I. a II. stupně bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( a d), a to tím, že důkazy proti stěžovatelce, jak je orgány činné v trestním řízení provedly (utajeným svědkem), nemají oporu v zákoně, neboť zákonné podmínky pro těmito orgány zvolený způsob dokazování nebyly splněny.

Podle názoru stěžovatelky platná právní úprava utajených svědků (§ 55 odst. 2, § 209 odst. 1 tr. ř.) vyžaduje zřejmou hrozbu následků, tedy důvodný pocit strachu, že podání svědecké výpovědi svědka ohrozí na zdraví, životě či vyvolá jiné vážné nebezpečí. Tyto okolnosti musí reálně existovat a současně musí být splněna i podmínka, že ochranu svědka nelze zajistit jiným způsobem. Stěžovatelka proto tvrdí, že bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu č. 214/1994 Sb. a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt (A-11, 1970). Stěžovatelka zdůrazňuje, že nebyly objasňovány skutečnosti a důkazy svědčící v její prospěch, byly však prováděny a objasňovány skutečnosti, které svědčily v její neprospěch. Tím, že důkazy byly provedeny contra legem, byla porušena zásada kontradiktornosti řízení a zásada rovnosti účastníků.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno, zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle své konstantní judikatury je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti. Přezkoumal proto napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. června 2003

(), kterým bylo mimo jiné odmítnuto dovolání stěžovatelky, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Vzhledem k uvedenému se proto bylo nutno zabývat ústavní stížností z hlediska porušení tvrzeného práva na soudní ochranu ( a d), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené rozhodnutí a bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR v něm, v souladu se zásadami trestního řádu, posoudil dovolací důvody dle § 265b tr. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b, a v souladu se zákonem se také vypořádal i s tvrzeními stěžovatelky vznesenými v dovolání (§ 134

odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (y ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.

Pro úplnost lze dodat, že odkaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu č. 214/1994 Sb. a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt byl shledán nepřípadným z důvodů odlišných skutkových okolností, na základě kterých byla tato rozhodnutí vydána. Nálezem pléna Ústavního soudu ve věci (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., č. 46, Praha 1995, a ve Sbírce zákonů pod č. 214/1994 Sb.) byl zrušen tehdy platný institut tzv. anonymních svědků ( tr. ř., ve znění ); Ústavní soud zde nevyloučil, stručně shrnuto, užití tohoto institutu jako takového, dospěl však k závěru, že nebezpečí jeho případného zneužití je nutno eliminovat zakotvením dalších procesních podmínek rozhodování o něm. Jinými slovy řečeno zde vyložil zásady a podmínky, za nichž důkaz provedený v trestním řízení výslechem svědka vyslýchaného pod utajením lze pokládat za ústavně souladný. V nálezu ve věci (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 13., č. 33, Praha 2000) se Ústavní soud zabýval problematikou ústavnosti aplikovaného procesního práva (důkaz plynoucí z výpovědí svědka vyslýchaného pod utajením) pod aspekty vyplývajícími z nálezu ve věci . Ústavní soud konstatoval, že i když si lze představit procesní úpravu přesnější, v něm naznačené zásady zákonodárce v novém znění dotčeného ustanovení v podstatě dodržel, a to jak v ustanovení

odst. 2 tr. ř., tak v ustanovení § 209 odst. 2 tr. ř., dle něhož byl-li v hlavním líčení vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena (§ 55 odst. 2 tr. ř.), učiní soud i bez návrhu všechny potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti. Dále pak musí být obhájci obviněného poskytnuta orgány činnými v trestním řízení možnost plné intervence (účast při výslechu takového svědka a kladení otázek). Z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. vyplývá, že výslechy utajených svědků ve věci této ústavní stížnosti byly činěny v intencích posledně označeného nálezu. Tvrzení stěžovatelky, směřující proti nezákonnosti užití institutu výslechu utajených svědků, v dané věci proto neobstojí. Rovněž tak Ústavní soud neshledal, že by v dané věci byl proveden výslech utajených svědků v rozporu s kritérii, která vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (případ Van Mechelen a spol. proti Nizozemí, Doorsen proti Nizozemí).

Nelze proto než uzavřít, že k tvrzenému porušení a d ve věci nedošlo; návrh na zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. června 2003 () byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný a jako takový jej Ústavní soud odmítl [ zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. května 2004