Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 377/03

Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B., s. r. o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2001, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak v intencích , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon, napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2001 (-62) a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2003 (-94) a tvrdila, že jimi byl porušen y ČR a d.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2001 (-63) bylo zrušeno usnesení soudu I. stupně (usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 17. července 2000 - -43) a dále bylo rozhodnuto tak, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 17. července 2000 (-43) bylo zastaveno řízení, neboť za situace, kdy řízení bylo na shodný návrh účastníků přerušeno, účastníci nepodali návrh na pokračování v řízení do jednoho roku od jeho přerušení ( ). Krajský soud v Praze dospěl, s ohledem na charakter sporu, k závěru, že věcně příslušným je krajský soud a uzavřel, že jakmile je o věcné příslušnosti soudu pravomocně rozhodnuto odvolacím soudem, trvá takto určená věcná příslušnost až do skončení řízení. Žaloba byla podána ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze a tento soud svým usnesením ze dne 13. července 1998 (-30) sice vyslovil svoji věcnou nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu v Benešově, jednal však jako soud I. stupně.

Nejvyšší soud ČR svým usnesením odmítl dovolání stěžovatelky (vystupovala v řízení před obecnými soudy v procesním postavení žalované) proti usnesení Krajského soudu v Praze z důvodu jeho nepřípustnosti [§ 243b odst. 4 věta první a § 218 odst. 1

písm. c) ].

V ústavní stížnosti stěžovatelka s tímto závěrem Nejvyššího soudu ČR nesouhlasí a tvrdí, že dovolání bylo v dané věci přípustné. Dále pak v obecné rovině poukazuje na to, že odvolání nebylo žalobkyní (Fondem národního majetku ČR) podáno včas a návrh na pokračování v řízení nebyl žádným z účastníků podán do jednoho roku, a přesto bylo v řízení pokračováno. Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že předmětná smlouva, která je předmětem sporu, je kupní smlouvou, jejímž předmětem jsou mimo jiné nemovitosti, proto taková smlouva je upravena jen . Krajský soud v Praze pak v odůvodnění svého usnesení vytvořil nový právní pojem "kupní smlouva o prodeji podniku". Vzhledem k tomu, že takový smluvní typ náš právní řád nezná, nelze takovým způsobem odůvodnit rozhodnutí. Stěžovatelka uzavírá, že obecné soudy "celou věc podřadily pod nesprávná ustanovení právních předpisů (, obch. zák., obč. zák.)"; navrhla proto zrušit rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě se sluší zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy ústavní stížnosti stěžovatelka z větší části usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení -svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Ústavní soud je dle své konstantní judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, přezkoumal tedy pouze postup vedoucí k vydání usnesení Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, včetně těchto usnesení. Pochybení v tomto směru však nezjistil.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud (Nejvyšší soud ČR) dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, zabýval se Ústavní soud ústavní stížností z hlediska porušení d, tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR dovolání posoudil jako nepřípustné, nedošlo z jeho strany k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a bylo zjištěno, že tento soud v něm, v souladu se zásadami , posoudil nepřípustnost dovolání podle ust. , a , ve znění účinném do 31. prosince 2000, a v odůvodnění svého rozhodnutí přiměřeným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatelky posouzeno jako nepřípustné, a v souladu se zákonem se vypořádal i s tvrzeními stěžovatele vznesenými v dovolání (,

odst. 2 ).

Obdobné konstatování lze vztáhnout i na napadené usnesení Krajského soudu v Praze; pod aspektem ochrany ústavnosti (y ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout. K tvrzenému porušení y ČR a d proto nedošlo.

V souzeném případě jde po věcné stránce v podstatě o "kompetenční" spor o to, zda věc má projednávat soud I. stupně, okresní soud nebo krajský soud. Ústavní soud má za to, že obecný soud (Krajský soud v Praze) nepochybil, když dospěl k závěru, že věcně příslušným soudem je krajský soud, konkrétně pak Krajský soud v Praze, jemuž má být věc postoupena jako soudu věcně příslušnému. Smlouva o prodeji podniku je absolutním obchodem a je specifickým případem kupní smlouvy. Součástí podniku mohou být jak věci movité, tak věci nemovité. Výklad zaujatý obecným soudem (Krajským soudem v Praze) v tomto směru nevykazuje rysy protiústavnosti. Ostatně k zásahu do základních práv stěžovatelky nemohlo dojít rovněž proto, že její věc bude rozhodovat soud "kvalifikovanější", tedy krajský soud, namísto okresního soudu. Za této situace je pak bez významu právní názor Okresního soudu v Benešově obsažený v jeho usnesení (-43) o tom, že návrh na pokračování v řízení nebyl žádným z účastníků podán do jednoho roku od přerušení řízení, neboť napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo rozhodnuto o otázce věcné příslušnosti, kterou soud zkoumá kdykoli za řízení ( a ).

Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatelky o tom, že odvolání nebylo žalobkyní (Fondem národního majetku ČR) podáno včas. Toto tvrzení stěžovatelka blíže nekonkretizovala ani k němu nenabídla žádné důkazy, uvedla pouze, že obecné soudy doručují všem účastníkům najednou a že mělo být zkoumáno, zda ve věci nejsou dány podmínky pro náhradní doručení. Ústavní soud proto neměl důvod závěr Krajského soudu v Praze o včasnosti podání odvolání žalobkyně zpochybňovat.

Z těchto důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, nebyla porušena základní práva stěžovatelky; její ústavní stížnost proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji z tohoto důvodu odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 6. května 2004