Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 114/04

Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelů 1) S. D.a 2) Ing. A. D.., zastoupených JUDr. O. K., advokátkou o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. prosince 2003 č. j. -149, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelé se domáhali zrušení výše označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2001 č. j. -127. Uvedli, že podle jejich přesvědčení soudy, jako orgány veřejné moci, které zamítly jejich žalobu na vyklizení předmětného bytu, posuzovaly věc účelově a svými rozhodnutími porušily práva zakotvená v , a 4 a d ve spojení s a y ČR. Poukázali na své postavení jako vlastníků nemovitosti, na okolnosti, na základě kterých v jejich domě žalovaná byt užívá, jakož i na to, jak jejich vlastnické právo soudy omezily, když konstatovaly, že žalovaná užívá předmětný byt na základě rozhodnutí o jeho přidělení, přičemž s účinností novely od 1. ledna 1992 po tomto datu není dána možnost ani po linii správních orgánů domáhat se správního přezkumu do té doby vydaných rozhodnutí o přidělení bytu.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [, , ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu zásah do práv, kterých se stěžovatelé v návrhu dovolávají, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud přezkoumal rozsudek soudu II. stupně v rozsahu podaného dovolání, důvodně je shledal neopodstatněným, přičemž se všemi uplatněnými námitkami se vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Ztotožnil se se správnými závěry odvolacího soudu, vycházejícími mj. z právního posouzení předpokladů rozhodnutí organizace spravující byty, které měly povahu bytu podnikového, a z novely účinné od 1. ledna 1992, jíž došlo k zániku dřívějšího systému administrativního přidělování bytů, a tak k vyloučení možnosti správního přezkumu do té doby o nich vydaných rozhodnutí - tedy se závěry na základě nichž Městský soud v Praze dne 31. července 2001 potvrdil rozsudek soudu I. stupně zamítající žalobu stěžovatelů o uložení povinnosti žalované vyklidit označený byt do 15 dnů ode dne zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, i když k zamítnutí žaloby dospěl soud I. stupně na základě jiných závěrů a za použití ustanovení obč. zákona. Na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu lze v dalším odkázat.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [ , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2004