Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 81/03

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. J. a P. J., obou zastoupených Mgr. M. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, č. j. -51, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2002, č. j. -36, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé včas podanou ústavní stížností napadli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, č. j. -51, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2002, č. j. -36, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. dubna 2002, č. j. -21.

Rozsudkem Městského soudu v Praze byl k odvolání žalovaných (stěžovatelů) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým jim byla stanovena povinnost vyklidit byt v domě v ulici Křejpského, v Praze 11 (dále jen "předmětný byt") a vyklizený předat žalobkyni - Městské části Praha 11 - do 4 měsíců od právní moci rozsudku. Odvolací soud se ve svém potvrzujícím rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ohledně otázky přechodu nájmu předmětného bytu. Konkrétně se jednalo o otázku, zda stěžovatelé sdíleli se zemřelou nájemkyní bytu v době její smrti společnou domácnost a zda toto soužití ve společné domácnosti trvalo po dobu 3 let, tak, jak má na mysli ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že tato podmínka splněna nebyla, a proto na stěžovatele právo nájmu k předmětnému bytu nepřešlo.

Nejvyšší soud dovolání obou stěžovatelů jako nepřípustné odmítl, neboť v dané věci neshledal, že by šlo o otázku zásadního právního významu ve smyslu (dále jen ""). Dovolací soud přitom nemohl řešit námitky, směřující vůči neúplnosti nebo nesprávnosti skutkových zjištění, a soustředil se pouze na otázku, zda "způsob výkladu ustanovení obč. zák. odpovídá ustálené judikatuře". Jednalo se především o výklad pojmu, zda fyzická osoba může být současně v postavení příslušníka více domácností, přičemž dovolací soud v této otázce dospěl k závěru, že je to pojmově vyloučeno. Podmínky přechodu nájmu bytu musí být splněny ke dni smrti nájemce. Absence byť i jednoho z předpokladů (existence společné domácnosti a neexistence vlastního bytu) vylučuje možnost aplikace obč. zák. Opačný výklad by vedl k nepřiměřenému omezení práv pronajímatele (zpravidla vlastníka nemovitosti, v níž se byt nachází, popřípadě bytu ve vlastnictví), což by hraničilo s nepřípustným omezením jeho vlastnických práv. Dovolací soud tak přisvědčil právním závěrům odvolacího soudu, které byly v souladu s ustálenou výkladovou praxí. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy neřešilo otázku zásadního právního významu.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadali především právní závěry obecných soudů, které vzešly z řádně provedených skutkových zjištění. Namítali, že z provedeného dokazování nevyplývalo, že by nájem předmětného bytu na stěžovatelku nepřešel. Stěžovatelé se naopak domnívali, že závěry soudu prvního stupně, že na stěžovatelku nepřešel po smrti původního nájemce (pratety stěžovatelky) nájem předmětného bytu, jsou v rozporu s hmotným právem. Z těchto názorů měl vycházet při svém rozhodování i odvolací soud, který tak založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. V případě rozhodnutí Nejvyššího soudu namítali, že rozhodoval o jiných skutečnostech, než jaké byly obsahem podaného dovolání a nemohl tedy posoudit, zda rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Porušení ústavních práv spatřovali stěžovatelé v postupu Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů dle ustanovení za použití Odmítnutím dovolání, které splňovalo zákonné formální i hmotněprávní náležitosti, byl porušen d (dále jen "") a stěžovatelům bylo odepřeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Postupem Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl dle názoru stěžovatelů v rozporu s hmotným právem (stěžovatelům byla uložena povinnost vyklizení předmětného bytu, ačkoliv na ně nájem předmětného bytu přešel), byl porušen a y (stěžovatelé jsou nuceni činit, co jim zákon neukládá a je jim ukládána povinnost nikoli v mezích zákona). Na základě těchto skutečností stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud ČR nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. , z hlediska kompetencí daných muu ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v ústavněprávních předpisech, a dospěl k závěru, že není důvodná.

V dané věci se meritorně jednalo o otázku přechodu nájmu předmětného bytu na stěžovatelku (stěžovatel v daném případě sdílí jako manžel stěžovatelky její postavení). Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakují námitky, které vznášeli již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika především s právními závěry obecných soudů.

Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí a procesní postup obecných soudů, ale vzhledem k uplatněným námitkám tak učinil, nicméně dospěl k závěru, že řízení, předcházející napadenému rozhodnutí i samotné rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu, bylo v souladu s právními předpisy. Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že soudy ve věci provedly důkladné dokazování zejména výslechem svědků, na jehož základě spolu s dalšími listinnými důkazy zjistily skutkový stav věci, opravňující je rozhodnout. Námitka stěžovatelů, směřující proti rozsudku odvolacího soudu, se týkala zejména právního posouzení skutkových zjištění. Je zcela v kompetenci tohoto soudu, aby si o skutkových zjištěních udělal své vlastní právní závěry. Z hlediska hmotného práva lze přitom poukázat na ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák., podle kterého se k přechodu nájmu bytu vyžaduje splnění podmínky existence společné domácnosti zemřelého nájemce a neexistence vlastního bytu. Povinnost prokázat splnění těchto podmínek přitom spočívá na osobách, které o sobě tvrdí, že na ně nájem bytu přešel. Pokud obecné soudy po řádně provedeném dokazování zjistily skutkový stav, o němž nepochybují ani stěžovatelé, a na jeho základě dospěly k výše uvedeným závěrům, které jsou v souladu s hmotným právem, nelze proti tomuto postupu obecných soudů nic namítat. Rozhodnutí, které je v souladu s právem, neznamená porušení y (každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá), ani porušení y (povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod).

Ústavní soud si z připojeného spisu ověřil, že soudy svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnily, uvedly, které právní předpisy aplikovaly a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Dle zásady volného hodnocení důkazů obsažené v platí, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně doplnit dokazování, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Pokud obecný soud postupuje v souladu s uvedeným ustanovením , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to ani v případě, že by se sám s tímto hodnocením neztotožňoval. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se však nejedná, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé.

Ve výše uvedeném smyslu proto nelze právní závěry obecných soudů, které dospěly k názoru, že na stěžovatelku, s ohledem na zjištěné okolnosti případu, nepřešlo právo nájmu předmětného bytu, považovat za závěry, které by byly nezákonné či dokonce protiústavní.

Pokud jde o samotné usnesení Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů, směřující proti němu, rovněž jako zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud vycházeje z konstantní judikatury nepovažoval předmět sporu za věc zásadního právního významu, proto byl i jeho postup, kterým se dovolání odmítá, v souladu s právními předpisy. Dovolací soud vyložil, proč se nemohl zabývat skutkovými zjištěními. Ohledně právních otázek neshledal, že by měly zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu by mělo zásadní právní význam zejména tehdy, pokud by řešilo právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo pokud by řešilo otázku v rozporu s hmotným právem. O žádný z těchto případů se v předmětné věci nejednalo. Uvedená problematika je standardní součástí judikatury Nejvyššího soudu, je posuzována soudy jednotně a odvolací soud nerozhodoval v rozporu s hmotným právem.

Ústavní soud tak neshledal porušení stěžovatelkou namítaných článkůy, neboť soudy v předmětném řízení postupovaly v intencích příslušných právních předpisů, a tedy v souladu s ustanovenímiy. Jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, proto nelze považovat za rozhodnutí, které by vybočilo z mezí ústavnosti. Za daných okolností nezbylo než návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu