Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 11/04

Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti S. K. zastoupené JUDr. G.V. advokátem proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou prostřednictvím telefaxu dne 12. 1. 2004 a doplněnou jejím originálem podaným téhož dne k poštovní přepravě se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Plzni a dále žádá, aby jí usnesením byla přiznána zcela náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, a to především náhrada nákladů právního zastoupení ve výši stanovené , včetně režijních paušálů ve výši 75 Kč za každý úkon právní pomoci, k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, přičemž si vyhrazuje právo odůvodnit tento návrh v průběhu řízení. Stěžovatelka svou ústavní stížnost opírá o porušení článku 90 odst. 1 věta prvá a článku 95 odst. 1 věta prváy ČR, dále článku 36 odst. 1d a konečně ustanovení , (dále jen ""). Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolací soud protiprávně aplikoval ustanovení , aniž by byly pro jeho užití splněny podmínky, následkem čehož jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, přestože svým jednáním zpětvzetí žaloby nezavinila, neboť z důvodu trvalého opuštění společné domácnosti přešel nájem bytu automaticky na manžela, a stěžovatelka tak nebyla osobou pasivně legitimovanou ze žaloby o vyklizení bytu. Mimoto stěžovatelka uvádí, že v důsledku přechodu nájmu na manžela neměla povinnost předmět nájmu odevzdat podle ustanovení , neboť nájem bytu trval i nadále v celém rozsahu za sjednaných podmínek.

Z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. , zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:

Žalobou došlou Okresnímu soudu v Rokycanech dne 26. 11. 2002 se obec Holoubkov domáhala vyklizení bytu, jehož nájem skončil stěžovatelce a jejímu manželovi dne 31. 10. 2002. Poté, co z vyjádření stěžovatelky, která byla právně zastoupena, bylo zjištěno, že dne 13. 6. 2000 opustila předmětný byt a následně došlo k rozvodu jejího manželství, vzala pronajímatelka žalobu zpět a soud z tohoto důvodu dne 3. 3. 2003 usnesením č. j. -22 řízení zastavil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když odkázal na ustanovení K odvolání stěžovatelky, že bylo třeba aplikovat ustanovení věta prvá , Krajský soud v Plzni usnesení soudu I. stupně ve výroku týkajícího se nákladů řízení zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost, neboť nebyly zjišťovány skutečnosti, které vedly žalobkyni ke zpětvzetí žaloby, a nebylo tak možno posoudit, zda bylo třeba užít ustanovení věta prvá, či věta druhá Nalézací soud z vyjádření žalobkyně zjistil, že svou žalobu vzala zpět, neboť žalovaný uhradil veškeré pohledávky a žalovaná v době podání žaloby již v bytě nebydlela, což však neohlásila, a žalované ani nebyl předložen rozsudek ohledně vypořádání užívání předmětného bytu. Usnesením ze dne 3. 7. 2003 č. j. -33 rozhodl nalézací soud tak, že podle ustanovení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení právo. Pokud šlo o žalobkyni, nebyly splněny podmínky ustanovení věta prvá , neboť zavinění bylo zčásti na straně žalobkyně, která podala žalobu bez ověření rozhodujících skutečností, a zčásti na straně stěžovatelky, která byt opustila, aniž by se řádně odhlásila z evidence a vyrozuměla žalobkyni. V odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka namítala, že žaloba nebyla vzata zpět vinou chování stěžovatelky a že v dané věci nelze použít ustanovení K odvolání stěžovatelky krajský soud dne 30. 9. 2003 usnesením sp. zn. změnil napadené rozhodnutí tak, že stěžovatelce se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a to s ohledem na ustanovení Odvolací soud přisvědčil stěžovatelce, že namísto ustanovení bylo třeba aplikovat ustanovení věta druhá , podle kterého měla právo na náhradu nákladů řízení, shledal však důvody zvláštního zřetele hodné, pro které soud výjimečně nemusí náhradu nákladů řízení přiznat a které spatřoval ve skutečnosti, že žalovaná nesplnila svou povinnost ve smyslu ustanovení , když po skončení nájmu pronajímateli byt neodevzdala ani opuštění bytu neoznámila, následkem čehož byla žaloba podána i proti ní.

Po zvážení uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů ani jejich vrcholem a z toho důvodu mu nepřísluší vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s aplikací ustanovení věta prvá ve spojení s ustanovením , kdy stěžovatelka namítá neexistenci důvodů zvláštního zřetele hodných. Ústavní soud připomíná, že mu obecně nepřísluší přezkoumávat uvážení obecného soudu podložené ustanovením , vychází-li toto rozhodnutí z posouzení konkrétních okolností daného případu a je-li řádně a přesvědčivě zdůvodněno, v čem soud spatřuje okolnosti zvláštního zřetele hodné. Není-li úvaha soudu podepřena dostatečným vysvětlením, případně je-li zdůvodnění naplněno pouhým formálním odkazem na příslušné zákonné ustanovení, vykazuje jeho postup znaky svévole, kterýžto postup zakládá odepření stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

V dané věci obecné soudy dostály shora zmiňovaným požadavkům, když uvedly, z jakých důvodů stěžovatelce nepřiznaly náhradu nákladů řízení, a proto jim z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neplnila svou povinnost dle ustanovení , neměla žalobkyně vědomost o předčasném ukončení nájemního vztahu z její strany a důvodně předpokládala, že stěžovatelka daný byt nadále obývá. Žalobkyně si sice před podáním žaloby neověřila otázku pasivní legitimace, nejde však o tutéž situaci jako ve věci (sv. 22, č. 75), kdy tatáž otázka mohla být lehce ověřena z katastru nemovitostí obsahujícího příslušné informace; zde toto zjištěno být nemohlo (snad s výjimkou místního šetření), když se stěžovatelka neodhlásila z evidence správy bytů.

Pokud jde o žádost stěžovatelky o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, je třeba upozornit, že není zcela jasná, zvláště když ji stěžovatelka neodůvodnila, ač toto avizovala v podané ústavní stížnosti. Obecně platí, že účastníci nesou vlastní náklady řízení před Ústavním soudem, přičemž z tohoto pravidla existují výjimky, které má zřejmě stěžovatelka na mysli. Opírá-li stěžovatelka svůj návrh o ustanovení , o Ústavním soudu (dále jen ""), nelze jí vyhovět, protože její stížnost byla odmítnuta. Jestliže měla stěžovatelka v úmyslu odkázat na ustanovení , je nutno připomenout, že tento postup je záležitostí výjimečnou a případnou toliko v odůvodněných případech, a to jako určitá sankce vůči účastníku řízení, který svým jednáním zasáhl do základních práv a svobod stěžovatele (srov. nález

). S ohledem na skutečnost, že podaná ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, nenalézá Ústavní soud důvod, pro který by měl požadavku stěžovatelky vyhovět.

Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi zjištěnými skutečnostmi a následnými právními závěry soudů, tedy neshledal porušení ústavnosti, a proto ve smyslu ustanovení a) , o Ústavním soudu, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu