Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 158/04

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. T. P., správce konkurzní podstaty úpadce A. s., a. s., zastoupeného advokátem Mgr. T. V., ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. , t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

Odůvodnění:

Dne 15. 3 2004 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jímž se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tímto rozhodnutím byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. , a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatel se domnívá, že jím byla porušena jeho práva, garantovaná , a 4, a d.

K ústavní stížnosti se v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), vyjádřil Nejvyšší správní soud, jako účastník řízení, a Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší účastník řízení. Navrhly, aby Ústavní soud návrh odmítl, resp. zamítl.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Primárně zkoumal, zda je ústavní stížnost přípustná.

Podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ().

Koncepce specializovaného a koncentrovaného soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby mohl Ústavní soud své ústavní poslání náležitě plnit, představuje proto ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví nežádoucí. Mezi základní atributy ústavní stížnosti tudíž náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud vychází ve své judikatuře ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (srov.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 243 a násl.).

Z výše uvedených obecných mezí činnosti Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: , komentář, 1. vydání 2001, str. 338, nepubl. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2002,

sp. zn.

).

V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, tedy ve fázi, kdy v projednávané věci dosud nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Ústavní soud má za to, že stěžovatel může v průběhu dalšího řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních normách. Nadto mu zůstává zachována možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci.

Vzhledem k nastíněné koncepci ústavního soudnictví nelze tudíž projednávanou ústavní stížnost přijmout jako přípustnou.

Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel je v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako návrh nepřípustný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 27. dubna 2004 JUDr. Jiří Malenovský

soudce zpravodaj