Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 128/04

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 28. dubna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného advokátem JUDr. J. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností zaslané Ústavnímu soudu ve lhůtě dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, neboť se domnívá, že zmíněným rozsudkem byla porušena jeho základní práva a svobody vyplývající z ustanovení a d (dále jen "").

Napadeným rozsudkem zrušil Vrchní soud v Olomouci rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2003, č. j. - 2853, kterým byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle tr. zák. a , odst. 4 tr. zák. ve znění , a nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným z organizátorství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle tr. zák., , odst. 4 tr. zák. ve znění , a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce 8 (osm) let.

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že napadený rozsudek soudu nalézacího trpí vadami, které vedly k úplnému zrušení napadeného rozsudku dle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. Dále uvedl, že soud prvního stupně v rámci nové rozhodovací činnosti plně respektoval pokyny nadřízeného soudu (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. ), a proto soud odvolací mohl za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci nově rozhodnout rozsudkem, neboť nové rozhodnutí mohlo být učiněno na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn. Vrchní soud shledal, že v řízení, které napadenému rozsudku krajského soudu předcházelo, nebyly zjištěny takové podstatné vady, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost výroků napadeného rozsudku, zejména nebyla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby a že napadený rozsudek splňuje náležitosti § 120 odst. 3 tr. ř., pokud jde o jeho výrokovou část a také náležitosti § 125 odst. 1 tr. ř, pokud jde o jeho odůvodnění. Mimo to soud odvolací shledal, že soud prvního stupně se ne zcela dostatečně vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zejména nedostatečně vyhodnotil jednání stěžovatele z hlediska jeho podílu na spáchané trestné činnosti, což v konečném důsledku vedlo k nesprávnému právnímu posouzení jednání každého z obžalovaných, a proto bylo napadené rozhodnutí prvostupňového soudu zrušeno v celém rozsahu.

Stěžovatel podal ústavní stížnost, neboť se domnívá, že v trestním řízení proti němu vedeném nebyla respektována jeho práva a svobody garantované a y, a tudíž v záhlaví citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci nebyl vydán na základě zákonného postupu soudu a není v souladu s právem na soudní a jinou právní ochranu dle hlavy pátéy. Stěžovatel tvrdí, že závěry obou obecných soudů jsou do značné míry spekulativní a neopírají se o žádný konkrétní důkaz a dále se zabývá hodnocením důkazů obecnými soudy, s nímž nesouhlasí. Argumentuje dále, že se soudy obou stupňů nezabývaly ani dalšími skutečnostmi, které zpochybňují věrohodnost výpovědi druhého obžalovaného. V závěru konstatuje, že v proběhnuvším trestním řízení nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, přičemž byla porušena závažným způsobem jeho práva na obhajobu, a to zejména tím, že se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly námitkami, které stěžovatel uplatnil buď při hlavním líčení nebo v písemně podaných odvoláních. Proto navrhuje, aby Ústavní soud výše citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Namítá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práv zakotvených v tomto článkuy by došlo tehdy, pokud by komukoliv v rozporu s ním byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273).

Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí, jakožto i rozhodnutí mu předcházejících, nezjistil, že by stěžovateli bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Stejně tak se soud odvolací ve svých rozhodnutích vypořádal i s námitkami stěžovatele i druhého obžalovaného týkajících se průtahů v řízení. Nelze proto přisvědčit názoru stěžovatele, že rozhodnutím vrchního soudu byla porušena jeho práva a svobody chráněné ustanovením y.

Pokud stěžovatel namítá, že v proběhnuvším řízení nebyl náležitě zjištěn skutkový stav a že obecné soudy se nezabývaly jeho námitkami, Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.

Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti zjistil, že neobsahuje žádné nové argumenty, kterými by se již obecné soudy podrobně nezabývaly v průběhu řízení před nimi prováděném. Již Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. , kterým byl zrušen původní rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2003, č. j. - 2776, a věc vrácena tomuto soudu k rozhodnutí, uvedl, že " ... nedává nalézacímu soudu žádné pokyny k doplnění dokazování. Dokazování provedené nalézacím soudem bylo shledáno úplným a odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř...." (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. , str. 16). Stejně tak soud odvolací v odůvodnění v záhlaví citovaného rozsudku (str. 14 - 15) uvedl, proč shledal nedůvodnými návrhy obhajoby na doplnění dokazování. Vrchní soud tedy věc správně posoudil, své rozhodnutí detailně odůvodnil a vypořádal se se všemi námitkami obhajoby. Proto Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli, že by v záhlaví citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci bylo zasaženo do jeho práv a svobod garantovaných ustanoveními hlavy pátéy, konkrétně a y.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení , mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2004

JUDr. František Duchoň

předseda senátu