Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 648/03

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti T. D., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, čj. -104 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 3. 2002, čj. -51,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2003 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, čj. -104 a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 3. 2002, čj. -51.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. , jakož i z ústavní stížnosti samotné vyplývá, že v civilním řízení se stěžovatelka domáhala po žalovaném vedlejším účastníkovi V. W. zaplacení částky 180 000,- Kč s příslušenstvím, z titulu půjčky. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že k půjčce - neuzavřené písemnou smlouvou - došlo. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci potvrdil, když dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl usnesením ze dne 23. 10. 2003, čj. -114.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v d (dále jen ""). Poukazuje na důkazy uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a vyjadřuje názor, že nalézací soud tyto důkazy nesprávně vyhodnotil a nevypořádal se zejména s tím, z jakého důvodu předčasně zrušila svůj termínovaný vklad a vybrala peníze, proč musela být přítomná při podpisu kupní smlouvy a z jakého důvodu ji p. W. přihlásil k trvalému pobytu v zakoupeném domku. Těmito skutečnostmi se nezabýval ani odvolací soud. Obecné soudy tak nedostály své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložit, z jakých důkazů a prokázaných skutečností jejich rozhodnutí vychází a na jakých procesních úvahách při jejich hodnocení spočívá. Je toho názoru, že skutková zjištění obecných soudů a jejich právní závěry, jsou v extrémním nesouladu se skutečným stavem věci.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku, z něhož je zřejmé, z jakých důvodů bylo ve věci samé rozhodnuto. Hodnocením provedených důkazů se zabýval jak Okresní soud Praha - západ, tak i Krajský soud v Praze. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. , a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Pokud stěžovatelka argumentovala, že již z provedených důkazů by soud prvního stupně mohl dospět k jinému závěru, než učinil, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátoud (viz např. nález

, uveřejněný pod č. 5, ve svazku 1, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), aniž by se jevilo potřebné důvody v této judikatuře opakovaně vyložené dále rozvádět. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů již provedené obecnými soudy svým vlastním hodnocením, pokud ovšem ve smyslu , o Ústavním soudu, v platném znění, tyto důkazy sám neprovedl, což se v daném případě nestalo. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu a 2, d (např. tím, že některé z navržených důkazů byly opomenuty). Takové porušení ústavních principů ve věci stěžovatelky Ústavní soud neshledal.

K tvrzení stěžovatelky, že nalézací soud se nevypořádal s tím, z jakého důvodu předčasně zrušila svůj termínovaný vklad a vybrala peníze, proč musela být přítomná při podpisu kupní smlouvy a z jakého důvodu ji p. W. přihlásil k trvalému pobytu v zakoupeném domku, a že těmito skutečnosti se nezabýval ani odvolací soud, Ústavní soud uvádí, že jde o tvrzení zčásti zavádějící a zčásti pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti nevýznamné. Především neodpovídá pravdě, že by se soudy nezabývaly tím, že stěžovatelka vyzvedla z banky téměř 180.000,- Kč; naopak nalézací soud vyložil, proč i při existenci této prokázané skutečnosti nepovažuje ji v souvislosti s ostatními provedenými důkazy za rozhodující pro závěr o unesení důkazního břemene tížícího stěžovatelku jako žalobkyni a odvolací soud se s důvody, o něž své rozhodnutí opřel soud nalézací, ztotožnil. V ostatním pak stěžovatelka pouze polemizuje se závěry soudu prvního stupně, zaměňujíc přitom motivaci (pohnutku) k některým svým krokům i krokům vedlejšího účastníka s jejich existencí; v této souvislosti stěží lze soudům vytýkat, že nezaměřily dokazování právě k objasnění toho, jaké pohnutky stěžovatelku motivovaly k tomu, že vybírala peníze ze svého vkladu a že byla přítomna u podpisu kupní smlouvy, jakož i k objasnění toho, jaká pohnutka vedla žalovaného k přihlášení žalobkyně k trvalému pobytu v zakoupeném domě, když na základě řady jiných důkazů dospěly k přesvědčivě odůvodněnému závěru, že stěžovatelka své žalobní tvrzení neprokázala. Subjektivní přesvědčení stěžovatelky, že spravedlivý proces podle y by byl naplněn právě jen takovým rozhodnutím soudu, jež by přisvědčilo jejím tvrzením, lze sice pochopit, avšak samo o sobě není způsobilé přivodit zásah Ústavního soudu. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelčiným tvrzením o protiústavnosti napadených rozhodnutí a má naopak za to, že ani tato rozhodnutí ani řízení jim předcházející nejsou zatížena vytýkanými vadami. Soud prvého stupně řádně provedl důkazy stěžovatelkou nabízené (i důkazy další), tyto zhodnotil v souladu s ust. (jenž je procesním promítnutím relevantních ustanoveníy a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, o právu na spravedlivý proces) a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, proč dospěl k závěru, že žaloba musí být zamítnuta. Ani v postupu odvolacího soudu nelze shledat ničeho nezákonného či dokonce protiústavního.

Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatelce nebylo odepřeno základní právo na soudní ochranu, zakotvené v a násl.y, přičemž proces jako celek byl veden způsobem nezakládajícím pochybnosti o jeho spravedlivosti ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu