Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 371/02

Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele Města T., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 2002 č. j. -157, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

I.

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to, ohledně vymezení jeho naříkaného rozsahu, v části výroku pod bodem I. odstavci druhém, dle něhož "rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci třetím mění takto:"; odstavci třetím, kterým byla (tehdejšímu) žalobci uložena povinnost zaplatit stěžovateli, takto druhému žalovanému v řízení před obecnými soudy, na nákladech řízení před soudem prvního stupně 4.957,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. H.; a dále v odstavci čtvrtém (správně pátém), jímž byl žalobce zavázán k povinnosti zaplatit stěžovateli na nákladech odvolacího řízení částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. H.

Co do odůvodnění svého návrhu založil stěžovatel svou stížnostní argumentaci na tvrzení o odvolacím soudem provedené nesprávné aplikaci vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. [o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], neboť v dané věci, jak uvedl, nebylo možno při rozhodování o nákladech řízení vycházet z tohoto ustanovení, když šlo o určení neplatnosti právního úkonu, "jehož předmětem je věc nebo plnění penězi ocenitelné".

Stěžovatel na podporu svých vývodů poukázal stran této otázky na zrušené rozhodnutí soudu nalézacího, který vyšel z toho, že v předmětné věci šlo o převod privatizovaného majetku státního podniku Státní léčebné lázně T., který je penězi ocenitelný a při stanovení výše odměny za právní zastupování se opřel o hodnotu tohoto majetku určenou při vyhlašování veřejné obchodní soutěže, tj. jeho hodnotu ve výši 223.177.000,- Kč. Při zohlednění čtyř úkonů právní pomoci včetně režijního paušálu postupoval soud prvého stupně v intencích § 7 citované vyhlášky a dospěl tedy k výsledné částce nákladů řízení ve výši 335.157,20 Kč, jíž přiznal stěžovateli. Ve shodě s touto konstrukcí formuloval stěžovatel své stížnostní námitky.

Ve vztahu k nákladům řízení odvolacího se potom domnívá, že nesprávně byla aplikována rovněž i vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. [kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění (dále jen " ")], když má za to, že se jednalo o případ spadající pod obsah , protože předmětem v řízení před obecnými soudy napadené smlouvy byl převod vlastnictví podniku.

Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím byl dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces zakotveném v d, a proto se domáhal (v rozsahu stížnostního petitu) kasace v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích.

II.

Shora citovaný rozsudek soudu odvolacího napadl stěžovatel spolu s ústavní stížností rovněž dovoláním, jehož přípustnost ve vztahu k meritu věci dovozoval z ustanovení , když tvrdil, že v dané věci byla řešena nesprávně právní otázka, jíž považuje za zásadního významu.

Ústavní soud, vědom si pořadu práva a závislosti akcesorických výroků o nákladech řízení na rozhodnutí o věci samé, vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten usnesením ze dne 28. ledna 2004 č. j. -177 opravný prostředek stěžovatele odmítl, když dospěl k závěru o jeho nepřípustnosti.

Poté přistoupil Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti.

III.

Po přezkoumání připojeného spisového materiálu (spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. ), posouzení námitek stěžovatele a obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, bylo shledáno, že podaný návrh vykazuje z pohledu ústavních kautel znaky zjevné neopodstatněnosti.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů ani řádnou další odvolací instancí, a tudíž ani není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv ( y ČR).

Vycházeje z tohoto rozhraničení pravomocí mezi obecnými soudy a Ústavním soudem, posuzoval Ústavní soud v těchto intencích i nyní projednávaný případ. Ve smyslu své dnes již ustálené judikatury v reakci na námitky stěžovatele zvažoval, zda je napadený výklad interpretací extrémní, jíž by bylo lze kvalifikovat jako vybočující z postulátů zakotvených v hlavě páté d. Zaměřil se tak na otázku, zda v projednávané věci nedošlo ke svévolné aplikaci práva odůvodňující jeho kasační zásah.

Předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh vedlejšího účastníka, takto v řízení před nimi žalobce, na určení, že smlouva o převodu majetku do vlastnictví obce ze dne 10. července 1998, uzavřená mezi Fondem národního majetku jako převádějícím a stěžovatelem jako přejímajícím, o převodu vlastnického práva k movitému a nemovitému majetku, jiných práv a majetkových hodnot, jež sloužil k provozování státního podniku Státní léčebné lázně T., je neplatná. Vlastní žaloba co do její narace byla opřena o tvrzení, dle něhož Fond národního majetku vyhlásil dne 24. října 1997 obchodní veřejnou soutěž o nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy ohledně uvedeného majetku, přičemž vedlejší účastník se domáhal vydání citovaného výroku s poukazem na to, že se stal vítězem předmětné soutěže, splnil podmínky na něj kladené a tento majetek tudíž neměl stěžovatel vůbec nabýt (na což nemohlo mít vliv usnesení vlády ČR č. 300 ze dne 29. dubna 1998, resp. další důsledky z něj plynoucí). Okresní soud v Jindřichově Hradci odkázal po provedeném řízení na nedostatek naléhavého právního zájmu na předmětné určení [ ], když dovodil, že v dané věci bylo namístě žalovat na plnění, kde by se otázka neplatnosti předmětné smlouvy řešila jako předběžná (což žalobce v jiném řízení učinil), a proto rozsudkem č. j. -123 ze dne 30. října 2001 návrh vedlejšího účastníka zamítl. Současně podle míry úspěchu ve věci ( ) rozhodl o nákladech řízení způsobem, jak byl výše ocitován.

Krajský soud v Českých Budějovicích následně rozsudkem ze dne 26. února 2002 č. j. -157 nevyhověl odvolání vedlejšího účastníka v meritu věci a rozsudek soudu prvého stupně, vyjma části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, potvrdil. Výrok o nákladech řízení před soudem nalézacím, resp. změnu výroku soudu prvého stupně v daném ohledu odůvodnil tím, že předmětem sporu bylo určení neplatnosti smlouvy o bezúplatném převodu majetku do vlastnictví obce. Jako stěžejní moment pro své úvahy ve vazbě na tento způsob převodu zohlednil, jak uvedl výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí, že při tomto převodu šlo "o určení práva k věci penězi neoceněné" a z tohoto důvodu podřadil daný případ pod ustanovení

Ústavní soud je toho názoru, že pokud takto Krajský soud v Českých Budějovicích odůvodnil své závěry, potom nevykročil z argumentačního prostoru daného tímto ustanovením, když při interpretaci aplikované právní normy vzal v úvahu jedinečné konkrétní okolnosti daného případu s akcentovaným zřetelem na charakter zmíněného převodu a vycházeje z jeho kontextu rozhodl s poukazem na ustanovení tak, jak je ve výroku napadeného rozsudku uvedeno. Obdobně postupoval tamní soud i při aplikaci ve vztahu k nákladům odvolacího řízení.

Jak plyne z řečeného, k porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, nedošlo. Proto Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2004