Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 620/03

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Družstevní záložny P., zastoupené JUDr. P. B., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2003, čj. -139,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2003 se Družstevní záložna Pria, se sídlem v Brně (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení správního senátu Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2003, čj. -139.

Ze shromážděných podkladů vyplývá, že v řízení ve věci stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi Ministerstvu financí ČR (o správní žalobě proti jeho rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami o jmenování likvidátora) stěžovatelka podala návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že žalobě se podle odkladný účinek nepřiznává, když dospěl k závěru, že pro přiznání odkladného účinku podané žalobě nejsou v daném případě splněny podmínky stanovené v citovaném ustanovení

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v , , a y (dále jen ""), , , , , a d (dále jen ""), a 2, a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, jí uplatněné argumenty v tomto řízení a uvedla, v čem spatřuje nezákonnost dosavadního postupu orgánů veřejné moci a napadeného rozhodnutí. Dále stěžovatelka uvedla, že si je vědoma, že napadené usnesení není rozhodnutím ve věci, avšak je toho názoru, že v právním státě nemůže žádné rozhodnutí soudu stát na porušení zaručených práv a svobod. Je toho názoru, že napadené usnesení presumuje vinu, a to i u osob nestíhaných, předpokládá ze strany statutárního orgánu provádění trestné činnosti, aniž by v soudním spise byly pro takové vývody jakékoliv důkazy a poškozuje důstojnost statutárních orgánů stěžovatelky. Závěrem uvedla, že i v řízení o přiznání odkladného účinku žalobě mohl jmenovaný soud předběžně posoudit otázku doručení a tím i nabytí účinnosti předchozího rozhodnutí, obdobně jak to učinil Nejvyšší správní soud ve věci správní žaloby proti tomuto předchozímu rozhodnutí.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění platném do 31. 3. 2004 (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy ( zákona). Stěžovatelka uvádí v podané ústavní stížnosti, že napadené usnesení Městského soudu v Praze bylo doručeno tehdejšímu jejímu právnímu zástupci stěžovatelky dne 8. 10. 2003; toto její tvrzení je však v rozporu se skutečností, neboť - jak bylo Ústavním soudem zjištěno na základě vyžádané kopie dodejky - k doručení došlo již 6. 10. 2003; právě tímto dnem započala běžet zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti, jež uplynula ve čtvrtek dne 4. 12. 2003. Stížnost však byla podána osobně až v pondělí dne 8. 12. 2003, tedy po uplynutí stanovené lhůty. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, přičemž tímto zákonem je Ústavní soud vázán ( a 2y). Z uvedených důvodů se Ústavní soud nezabýval meritem ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona odmítl jako návrh opožděný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. dubna 2004

JUDr. Miloslav Výborný

soudce zpravodaj