Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 333/03

Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelů 1) J. H., 2) J. K., a 3) M. S., všech zastoupených JUDr. B. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003 č. j. -106, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 30. listopadu 2000 č. j. -75, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

I.

V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře změnil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 31. března 2000 č. j. -51, když určil, že část Ch. jeskyně nalézající se pod pozemky parc. č. 666/1 a parc. č. 666/2, zapsanými u Katastrálního úřadu v Táboře v katastru nemovitostí na LV č. 277, katastrální území Dolní Hořice, je ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření Agentury ochrany přírody a krajiny ČR se sídlem Praha 3,. Vzájemný návrh na určení, že stěžovatelky jsou podílovými spoluvlastníky každá z jedné třetiny věci uvedené v předchozí části výroku zamítl. Rovněž rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel z právního názoru, dle něhož prostor pod předmětnými pozemky tvořící část Ch. jeskyně je součástí ložiska vyhrazeného nerostu, a tudíž i ve vztahu k otázce vlastnického práva sdílí jeho právní režim. K argumentaci stěžovatelek připustil, že součástí pozemku je vše pod jeho povrchem, jde-li o "lidskou silou ovladatelné složky", to ovšem potud, pokud se nejedná o část, která je zákonem definovaná jako věc odlišná od pozemku, což je právě případ ložiska vyhrazených nerostů. Otázku, zda má či nemá dojít z důvodu ochrany přírody k realizaci ložiska vyhrazených nerostů shledal pro posouzení případu jako irelevantní.

Podané dovolání stěžovatelek posléze Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl. Zabývaje se popsaným případem z pohledu ustanovení , d) (ve znění před novelizací provedenou ), tj. jeho skutkovou i právní stránkou, dospěl dovolací soud při své přezkumné činnosti k závěru, že předmětná jeskyně, pokud se nalézá pod povrchem blíže označených parcel ve vlastnictví stěžovatelek, je obklopena ložiskem vyhrazených nerostů. Přitom jde o podzemní, přírodou v ložisku nerostů vytvořený prostor, který není samostatnou věcí a jako takový je součástí ložiska nerostů, které tvoří její stěny, resp. vymezuje její obvod. S ohledem na platnou právní úpravu poukázal na to, že v případě ložiska nerostů vyhrazených je tak vlastníkem jeskyně vlastník ložiska. Toliko v situaci, kdy jde o ložisko nerostů nevyhrazených, patří vlastníku pozemku, pod jehož povrchem se nachází. Proto dovodil, že sporná jeskyně, v části, v níž se nalézá pod pozemky stěžovatelek, nemůže být v jejich vlastnictví.

Citovaná rozhodnutí napadly stěžovatelky včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností. Tvrdily, že se jimi cítí být dotčeny v právu vlastnit majetek zakotveném v , 2d (dále jen ""). Obsáhle odmítly popsané právní vývody obecných soudů, když zejména zdůraznily, že po případném vytěžení vyhrazených nerostů z ložiska zůstávají podzemní dutiny ve vlastnictví vlastníků pozemků, ať již tyto dutiny vznikly činností při těžbě nebo přírodními pochody. Přírodní dutina, existující v ložisku vyhrazeného nerostu, nemůže být dle jejich názoru součástí této hmotné věci. Jestliže bylo nadto stran předmětné jeskyně rozhodnuto, že z důvodů zákonem chráněných obecných zájmů (zejména ochrany životního prostředí), jejichž význam převyšuje zájem na vydobytí zásob vyhrazeného nerostu, se tyto stávají nevyužitelnými, potom se soudy dovolávají ochrany státních zájmů na zachování možnosti těžit nerostné bohatství ve sporu, kde se řeší vlastnictví k prostoru, jenž právě způsobuje to, že toto nerostné bohatství se stává nevyužitelným. Pro tyto a další výhrady stěžovatelky požadovaly kasaci napadených rozhodnutí.

II.

Ústavní soud po prostudování připojeného spisového materiálu (spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. ), posouzení tvrzení stěžovatelek a po pečlivém zvážení všech okolností přezkoumávané věci dospěl k závěru, že podaná stížnost není z pohledu ústavních kautel důvodná a za této situace považuje za nutné připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci (y ČR). Věcí se nadto meritorně zabýval i Nejvyšší soud, jenž je orgánem, kterému ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva ( a násl. , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Ve smyslu své dnes již ustálené rozhodovací praxe proto Ústavní soud zvažoval nikoliv to, zda výklad dotčených norem ve všech jejich vzájemných souvislostech obecnými soudy učiněný je podle jeho přesvědčení "optimální", nýbrž toliko zda není interpretací (natolik) extrémní, jíž by bylo lze kvalifikovat jako vybočující z kautel zakotvených v hlavě pátéy.

Dle judikatury Ústavního soudu nesprávná interpretace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ve věci

sp. zn.

, uveřejněný pod č. 66, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1998, str. 149 a násl.). V této souvislosti stěžovatelky namítaly dotčení ústavně zaručeného základního práva vlastnit majetek. Ústavní soud nehledal, že by obecnými soudy v předmětné věci realizovaná aplikace práva vykazovala co do jejího uplatnění vady ve smyslu ústavních hledisek v jeho judikatuře blíže vyložených [srov. k tomuto kupř. nález ve věci

sp. zn.

(uveřejněný pod č. 98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000, str. 17 a násl.), nálezy ve věci

sp. zn.

,

sp. zn.

(uveřejněné pod č. 126, 127 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2003, str. 85 a násl., str. 95 a násl.) a další].

Interpretace dotčených ustanovení jednoduchého práva, na základě níž obecné soudy dovodily, že prostor nalézající se pod pozemky stěžovatelek a spoluvytvářející Ch. jeskyni je součástí ložiska vyhrazených nerostů, a tudíž je ve vlastnictví České republiky [, , , o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k , 2 obč. zák.], není v nesouladu s obsahem standardních výkladových metod a nevybočuje tak z postulátů zakotvených v hlavě pátéy ve smyslu svévolné aplikace práva.

S ohledem na toto zjištění byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost se podává jak z povahy tvrzení stěžovatele, tak i z judikatury shora příkladmo vyjmenované. Proto byla podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. dubna 2004