Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 409/03

Ústavní soud ČR rozhodl dne 22. března 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. A. J., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.2003, čj. , , -651,

takto:

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á .

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhal stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29.7.2003 a doplněnou přípisem právního zástupce stěžovatele, doručeným dne 11.11.2003, zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, pokud jím bylo rozhodnuto o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2002, čj. -596.

Napadeným rozsudkem mělo být zasaženo do stěžovatelových základních práv daných a 3, , , , , a 3 a d (dále jen " "), dále , 14 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), , , , , , a y ČR , čl. 2 odst. 3 písm. a), čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 2 a 3 písm. e) a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhlášen pod č. 120/1976 Sb. - stěžovatelem nesprávně uváděn pod č. ).

K porušení uvedených základních práv mělo dojít podle stěžovatele tím, že mu obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, nepřiznaly v plném rozsahu požadovanou náhradu škody.

Z podání stěžovatele a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.zn. , vyplývá, že stěžovatel se v uvedeném řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, který spatřoval v tom, že vůči němu bylo vedeno trestní stíhání, jež skončilo zprošťujícím rozsudkem soudu. Výši škody vyčíslil na 744.253,- Kč. Šlo o náhradu za ztrátu na výdělku při zadržení, předvedení k výslechu, výslechu a následném výslechu, třináct částek na nákladech obhajoby při jednotlivých úkonech v průběhu trestního řízení, cestovné z Passau, kde se stěžovatel zdržoval, a zpět, nocležné, náklady na právní zastoupení, náklady na zpracování podkladů pro obhajobu a náklady na odměnu znalci).

Obecné soudy ve věci rozhodovaly postupně třemi rozhodnutími:

1. Obvodní soud pro Prahu 5 částečným rozsudkem ze dne 18.11.1999, čj. -96, dospěl k závěru, že co do základu je nárok stěžovatele po právu, považoval však za účelné ve smyslu ust. věta druhá (dále jen " ") na základě dosud provedeného dokazování rozhodnout jen o části nároku, a to co do částky 34.611.- Kč s příslušenstvím, kterou uložil žalovanému zaplatit. O zbývající části nároku mělo být rozhodnuto v konečném rozsudku.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.5.2000, čj. -130, rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 4.937,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ohledně částky 29.674,- Kč s příslušenstvím a ohledně části příslušenství z částky 34.611,- Kč jej změnil tak, že se žaloba zamítá a odmítl odvolání do výroku, že o zbývající části předmětu řízení bude rozhodnuto dodatečně.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10.9.2001, čj. -546, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 24.990,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 684.652,- Kč s příslušenstvím a části příslušenství žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.4.2002, čj. -596, uvedený rozsudek soudu I. stupně v napadeném vyhovujícím rozsudku ohledně částky 7.850,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ohledně částky 17.140,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, v ostatních výrocích jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 7.8.2000, čj. -153, uložil stěžovateli pořádkovou pokutu podle ust. ve výši 6.000.- Kč, neboť stěžovatel učinil hrubě urážlivé podání, které se svým charakterem vymyká základním pravidlům slušnosti v civilizované demokratické společnosti.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.9.2000, čj. -321, usnesení soudu I. stupně změnil tak, že pořádkovou pokutu snížil na 2.000,- Kč, jinak jej potvrdil.

Stěžovatel následně podal dovolání.

* proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.5.2000, čj. -130, do výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu I. stupně ohledně zbývající částky 29.674,- Kč tak, že žaloba byla zamítnuta,

* proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2002, čj. -596,

a

* proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.9.2000, čj. -321.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29.5.2003, čj. , , -651,

I. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.5.2000, čj. -130, ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 29.674,- Kč tak, že se žaloba zamítá a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení,

II. dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2002, čj. -596, odmítl,

III. řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.9.2000, čj. -321, zastavil.

Stěžovatel napadl včas ústavní stížností uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR toliko ve výroku č. II., týkajícího se rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2002, čj. -596. Pokud jde o napadený výrok, Nejvyšší soud jej odůvodnil tím, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému není dovolání přípustné, a to dílem proto, že přípustnost dovolání je dle písmeno a) vyloučena, dílem proto, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci a přípustnost dovolání podle písmeno c) nemůže být založena.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že dovolací soud měl při svém rozhodování vycházet z celkové hodnoty peněžitého plnění, které bylo dotčeno dovoláním. Jde podle něj o jeden a tentýž předmět řízení a stěžovateli nemůže být na újmu, že soudem I. stupně bylo dílem nároku nevyhověno (tento výrok byl odvolacím soudem změněn) a dílem byl nárok zamítnut. Závěr dovolacího soudu by byl podle stěžovatele správný toliko tehdy, kdyby dovoláním byl napaden jen výrok, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Jestliže však bylo rozhodováno o nároku stěžovatele, který celkově převyšuje částku 70.000,- Kč, není aplikace písmeno a) možná.

Stěžovatel nepovažuje za správný ani názor dovolacího soudu, že přípustnost dovolání dle písmeno c) nemůže být založena proto, že rozsudek odvolacího soudu je napadán v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Ve skutečnosti stěžovatel podle svého tvrzení napadal po právní stránce nesprávný postup obecných soudů v otázce hodnocení důkazního břemene stěžovatele a hodnocení důkazů celkově. Hodnocení otázky, zda má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, není omezeno pouze na posuzování otázek hmotněprávních; zákon nevylučuje v tomto směru posuzování otázek procesního charakteru, mají-li po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud ve vyjádření, vyžádaném podle , o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen " "), poukázal na skutečnost, že ustanovením písmeno a) je vyloučeno dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ohledně částky 17.140,- Kč, protože bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Pokud stěžovatel napadá závěr odvolacího soudu, že neprokázal účast na některých úkonech trestního řízení, ani okolnost, že bydlel a pracoval v zahraničí, napadal rozsudek odvolacího soudu jen v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci a přípustnost dovolání tedy nemůže být založena ani podle ust. písmeno c) Dále Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Nic takového však v souzené věci nebylo zjištěno.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z a násl. y, jakož i z y. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu ( y, y) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit ( ), a to způsobem zakotveným v ustanovení Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Ústavní soud konstatoval, že porušení y a y ČR shledáno nebylo, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem ve věci jednal a rozhodl. Nebylo mu bráněno ani v tom, aby využil mimořádného opravného prostředku - dovolání. Dovolání ovšem zákon připouští jen ve výslovně uvedených případech ( až 239 ) a jen z výslovně uvedených důvodů (srov. hlava třetí čtvrté části ).

Nejvyšší soud podle přesvědčení Ústavního soudu nepochybil, když rozhodoval o dovolání podle ve znění do 31.12.2000 a když zjistil, že dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.5.2000, čj. -130, je přípustné podle a je zároveň opodstatněné, zatím co v případě dovolání proti usnesení téhož soudu ze dne 21.9.2000, čj. -321 brání jeho projednání nedostatek podmínky dovolacího řízení podle věta druhá

Stejně tak v souladu se zákonem dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2002, čj. -596, Nejvyšší soud pojednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 1.1.2001 a dospěl k závěru, že je nepřípustné. Nejvyšší soud správně posuzoval každý z napadených výroků Městského soudu v Praze samostatně, neboť se jednalo o samostatné výroky (rozsudky a usnesení), vydané v různých dobách. Protože rozhodoval o dovolání proti třem různým rozhodnutím Městského soudu v Praze (byť o všech rozhodnutích z důvodů procesní ekonomie rozhodl jedním rozsudkem), rozhodoval o třech různých hmotněprávních nárocích stěžovatele. Tím, že posuzoval každý ze sporných nároků stěžovatele zvlášť, Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními a nikterak nezasáhl do základních práv stěžovatele.

Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů v dané věci, v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě staví Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, neboť stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z y ČR a y. To, že s takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením y či y každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže. Dokonce ani Ústavním soudem nesdílená interpretace práva nemůže založit porušení y, resp. y. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv, což se v souzeném případě nestalo.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.2003, čj. , , -651, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle písmeno a) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. března 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu