Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 84/03

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. J. O., advokátem, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2002, č. j. -11, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 17. června 2002, č. j. -52, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 29. července 2002, č. j. -56, za účasti Vrchního soudu v Praze a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, a Finančního úřadu v Tanvaldu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 5. února 2003 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených usnesení Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a tvrdí, že postupem soudů mu bylo odejmuto právo na účinný opravný prostředek a tím v konečném důsledku právo na spravedlivé soudní řízení při rovných podmínkách pro jeho účastníka, a tím mělo dojít k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele, vyjádřeného v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění dodatkových protokolů (dále jen "Úmluvy") a v článku 13 Úmluvy.

Z připojeného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn.

, Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel v tomto řízení domáhal jednak zrušení exekučního příkazu vedlejšího účastníka řízení ze dne 28. listopadu 2001, č. j. 33288/01/188970/6094, a dále prominutí daně na základě žádosti stěžovatele ze dne 16. května 1999. Zároveň s žalobou požádal stěžovatel o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce.

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 17. června 2002 stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a žádost stěžovatele na ustanovení zástupce byla zamítnuta, a to především z toho důvodu, že stěžovatel v potvrzení o svých poměrech neuvedl pravdivé údaje. Neuvedl totiž, že je vlastníkem několika nemovitostí. O těchto nemovitostech přitom ve své žalobě stěžovatel uváděl, že jejich hodnota nejméně čtyřnásobně převyšuje dlužnou pohledávku. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno 22. června 2002.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. Řízení o tomto odvolání bylo zastaveno ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 29. července 2002, s odůvodněním, že správní soudnictví je (tj. do účinnosti ) řízením jednoinstančním. Soud, který rozhoduje o věcech správního soudnictví, není ani soudem prvního stupně ani soudem odvolacím. Opravný prostředek proti rozhodnutí soudu tedy není přípustný, a to ani v případech v nichž rozhoduje podle ustanovení . Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno 15. srpna 2002.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. Řízení o tomto odvolání bylo zastaveno ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2002. Toto usnesení bylo odůvodněno totožně s rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 29. července 2002, a bylo stěžovateli doručeno 20. ledna 2003.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že možnost užití opravného prostředku by měl zákon "ošetřovat", protože chybná rozhodnutí soudu ve sporných věcech by se bez možnosti užití opravného prostředku stávala justiční křivdou.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení uvedl, že vyjádření k ústavní stížnosti nemůže podat, protože vrchní soudy již správní soudnictví nevykonávají a předseda senátu v předmětné věci již není soudcem tohoto soudu.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako účastník řízení uvedl totéž, co v napadených usneseních. Dále uvedl, že ohledně opravného prostředku proti usnesení o zastavení řízení existovaly v dané době rozdílné názory, reprezentované na jedné straně plenissimem soudců správního úseku Vrchního soudu v Praze (není odvolání přípustné), a na druhé straně JUDr. M. (je odvolání přípustné). Soud odvolání k zachování práv stěžovatele nakonec připustil a tím byla stěžovateli přiznána ochrana v největší možné míře, kterou zákonná úprava připouštěla. Dále uvedl, že řízení ve věci bylo zastaveno usnesením ze dne 29. května 2003, a uzavřel, že stěžovatel nebyl postupem soudu zkrácen ve svém právu na spravedlivé soudní řízení.

Finanční úřad v Tanvaldě, jako vedlejší účastník řízení uvedl, že daň z převodu nemovitostí, která byla předmětem exekučního příkazu a předmětem žádosti o posečkání, byla již zcela vymožena. Vedlejší účastník řízení se dále označil za nekompetentního k vyjádření o vlastním meritum ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je zčásti podána po lhůtě stanovené pro její podání , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a zčásti zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání v části, týkající se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 17. června 2002, a ze dne 29. července 2002.

V době před vydáním , , bylo správní soudnictví upraveno pouze v části páté , (dále jen " "), a to zásadně jako řízení jednoinstanční. Pokud v ustanovení bylo odkazováno pro řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v této části (za což je nutné považovat rozhodování o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce) na přiměřené užití ustanovení prvé a třetí části zákona, tak těmito částmi zákona nebyly a nejsou upraveny opravné prostředky. Jak v té době s politováním dovodil Ústavní soud, byla jediným právním prostředkem nápravy rozhodnutí ve správním soudnictví ústavní stížnost.

Stěžovatel tedy v daném případě měl ústavní stížnost proti usnesením usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 17. června 2002, a ze dne 29. července 2002, ve lhůtě 60 dnů od doručení usnesení. Tato usnesení totiž je nutné v daném případě považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tato lhůta tedy v případě usnesení ze 17. června 2002 skončila 15. srpna 2002, a v případě usnesení z 29. července 2002 skončila 26. září 2002.

Proto Ústavní soud dovozuje, že v části, týkající se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 17. června 2002, a ze dne 29. července 2002, byla ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené pro její podání v .

Pokud se týče ústavní stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze z 25. listopadu 2002 je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v minulosti dovodil, že pokud jde o problém ústavnosti procesní úpravy, již správní soudnictví omezuje ve většině případů na jeden stupeň, je třeba uvést, že ani vícestupňové soudnictví jako základní právo negarantuje. Takové právo nelze odvodit ani z mezinárodních smluv. Čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě zajišťuje právo na minimálně jedno opravné řízení před soudem vyššího stupně pouze v závažnějších trestních věcech. Totéž právo v trestním řízení poskytuje odsouzenému čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.). ( )

V dané době a v dané věci tedy soudy mohly a musely rozhodovat v řízení v jednom stupni, a proti rozhodnutí v tomto řízení nebyl přípustný žádný opravný prostředek. Vrchní soud v Praze tedy svým rozhodnutím nijak nezasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivé řízení podle článku 6 odst. 1 Úmluvy, pokud řízení o jeho "odvolání" zastavil.

Pokud se týká základních práv upravených Úmluvou je a byla účinným právním prostředkem nápravy na národní úrovni podle článku 13 Úmluvy ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. Ústavní soud tedy neshledal v posuzovaném případě porušení stěžovatelem v ústavní stížnosti uváděných, ani jiných základních práv stěžovatele. Proto je ústavní stížnost v části, týkající se usnesení Vrchního soudu v Praze z 25. listopadu 2002, zjevně neopodstatněná.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud podle ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Protože byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta byl podle s přihlédnutím k návrh stěžovatele na náhradu nákladů jeho zastoupení Ústavním soudem rovněž odmítnut jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2004

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu