Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 528/03

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 26. března 2004

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti P. K. proti usnesení Městského soudu v Praze z 27. 6. 2003 sp. zn. , kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 z 15. 5. 2003 sp. zn. ohledně výše nákladů exekučního vyklizení bytu.

Výrok Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 27. června 2003 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. ze dne 15. května 2003 se zrušují.

Odůvodnění

I.

Stěžovatel nezpochybňuje, že svým jednáním vyvolal potřebu exekučního vyklizení bytu, a připouští svoji povinnost nést její náklady, má však za to, že jejich výše, pokud byl zavázán k úhradě 5 554,50 Kč za zámečnické služby a 42 047 Kč za služby stěhovací včetně nákladů na uskladnění, celkem tedy 47 601,50 Kč, je výrazně nepřiměřená, a proto právě jen proti ní podal dne 27. 5. 2003 na poště stručné odvolání se stěžejním poukazem na nezbytnost účelnosti vynaložených nákladů. Požádal odvolací soud o přezkoumání výše nákladů a zároveň avizoval případné doplnění odvolání poté, co se seznámí s fakturami.

Během následujícího měsíce se stěžovatelův právní zástupce neodkladně s fakturami skutečně seznámil, provedl namátkový průzkum trhu zámečnických a stěhovacích služeb a takto získané poznatky zpracoval do obsáhlého doplnění odvolání. Cestou Obvodního soudu pro Prahu 10 je nabídl odvolacímu soudu, konkrétně tak, že je dne 26. 6. odevzdal k poštovní přepravě. Obvodní soud pro Prahu 10 zásilku obdržel dne 27. 6. 2003, shodou okolností právě v den, kdy odvolací soud přijal nyní zpochybňované usnesení. Namísto toho, aby doplnění odvolání bez ohledu na tuto skutečnost, která mu ostatně ještě ani (téměř jistě) nebyla známa, odvolacímu soudu postoupil, vrátil je, údajně s odstupem několika dní, zpět právnímu zástupci stěžovatele s následným telefonickým vysvětlením, že spis byl již (3. 6. 2003 ) odeslán odvolacímu soudu.

Stěžovatel má za to, že postup obou soudů, zejména však soudu odvolacího, je jasným odepřením spravedlnosti a výrazem protiústavnosti, aniž by však svůj názor podepřel jakoukoli konkrétnější ústavněprávní argumentací.

Soudu prvního stupně vytýká, že definoval náklady výkonu rozhodnutí jako "náklady za vyplacené faktury", aniž by se obíral jejich věcnou správností a výší fakturovaných částek. Obává se, že se jedná o principiální postoj, při jehož dodržení by soud proplatil každou k věci se vztahující fakturu, ať již by zněla na jakoukoli částku.

Odvolacímu soudu pak stěžovatel zazlívá, že se spokojil pouze s konstatováním, že náklady jsou doloženy fakturami, přičemž z jejich obsahu nelze dovodit jejich nesprávnost a že ani povinný (stěžovatel) ve svém odvolání (nedoručené doplnění přirozeně zohledněno být nemohlo) svůj názor, že se v daném případě jednalo o zjevnou nepřiměřenost, nijak nekonkretizuje.

Stěžovatel tento postoj konfrontuje s tím, že včas a zřetelně na svůj úmysl konkrétní argumenty dodatečně předložit upozornil, a domnívá se tudíž, že odvolacím soudem, který je postrádal, měl být k jejich předložení vyzván a k rozhodnutí o odvolání nemělo být přikročeno dříve, než se odvolací soud přesvědčil, že k doplnění odvolání nedojde. Zmiňuje dále alternativu možného postupu odvolacího soudu. Pro případ, že by nechtěl opatřovat a provádět odpovídající srovnání a důkazy sám, mohl a měl dle jeho názoru napadené rozhodnutí zrušit jako nepřezkoumatelné a uložit soudu prvního stupně, aby o výši nákladů rozhodl řádným způsobem znovu. Proto stěžovatel navrhuje, aby obě shora citovaná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, jako porušující jeho nespecifikovaná ústavní práva, Ústavní soud zrušil.

II.

Ústavní soud, poté, co ústavní stížnost předběžně přezkoumal z hlediska formálních náležitostí, požádal Obvodní soud pro Prahu 10 o stanovisko, kdy bylo stěžovateli jím zpochybňované rozhodnutí odvolacího soudu doručeno a souběžně Městský soud v Praze, který ve věci naposledy meritorně rozhodoval, o vyjádření.

Ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 10 vyplynulo, že usnesení Městského soudu v Praze č. j. -50 ze dne 27. 6. 2003 bylo právnímu zástupci stěžovatele, JUDr. J., doručeno dne 12. 8. 2003. Ústavní stížnost tedy byla podána včas.

Městský soud v Praze sice výstižně zrekapituloval podstatu námitek stěžovatele, avšak pouze povšechně odkázal na odůvodnění svého usnesení. Dále ve vyjádření bez bližší argumentace uvedl, že odvolací soud se výší vyfakturovaných a státem již proplacených nákladů za zámečnické služby a uskladnění věcí zabýval. Zdůraznil, že je neshledal nepřiměřenými a že z obsahu faktur nebyly zřejmé žádné nesrovnalosti ani nadbytečnost některých úkonů, takže vynaložení těchto nákladů odvolací soud kvalifikoval podle jako účelné. Městský soud v Praze dále ve svém vyjádření zdůraznil, že soud je povinen zkoumat toliko to, zda náklady výkonu byly účelné a že této povinnosti, aniž by mu zároveň bylo jakýmkoli předpisem uloženo zkoumat aktuální - alternativní - nabídku jiných firem, učinil zadost. Za významnou, úzce související okolnost pak Městský soud v Praze označil skutečnost, že povinnost stěžovatele nést náklady výkonu rozhodnutí je důsledkem toho, že dobrovolně nesplnil, co mu bylo pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím uloženo. Rozhodnutí bylo tedy reakcí na to, že stěžovatel nerespektoval práva jiných osob, čímž se dle názoru Městského soudu v Praze sám dopustil protiústavního jednání.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10, který byl ve věci veden. Zjistil, že součástí spisu je i stěžovatelem vzpomínané a jako příloha k ústavní stížnosti připojené doplnění odvolání, přijaté Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 27.6. 2003, ačkoli údajně mělo být právnímu zástupci stěžovatele vráceno. Zdá se však být současně mimo jakoukoli pochybnost, že odvolací soud tento podrobně a kvalifikovaně zpracovaný materiál, v němž právní zástupce stěžovatele mimo jiné namítá nedůvodné zhodnocení majetku oprávněného či nejméně latentní neoprávněné obohacení jedné ze dvou asistujících firem, k dispozici neměl. Za těchto okolností zaměřil Ústavní soud svoji pozornost zejména na obě faktury, s nimiž se soudy obou instancí bez dalšího spokojily. Zatímco faktura "zámečnické pohotovosti" při prvním ohledání skutečně zjevné nesrovnalosti neobsahuje a důvodnost zaslepení přídavného zámku a zejména montáže bezpečnostního kování R1 je bez dalšího de facto nemožné posoudit, faktura Ing. P. K. dle názoru Ústavního soudu naopak pozoruhodná je. Z návrhu na výkon rozhodnutí vyklizením bytu č. 18 ve 4. poschodí domu č. p. 841 v P., V. ul. 40, je patrno, že tento byt sestával pouze z jednoho pokoje, předsíně, koupelny, WC a spíže. Z dodatku k protokolu o vyklizení je pak zřejmé, že stěhováno bylo celkem 45 položek uvedených v jednotlivostech, jako jsou hokejka či žehlicí prkno, vedle neskladných jednotlivostí uložených patrně v celkem 10 pytlích a 11 krabicích. Na přestěhování těchto věcí mělo dle rozpisu zřejmého z faktury pracovat 7 (!) zaměstnanců fakturující firmy celkem 63 hodin. Dále je třeba se pozastavit nad skutečností, že k fyzickému vyklizení došlo 28. 5. 2002, přičemž konečná faktura byla předložena již 4. 6. Její nezanedbatelnou, resp. rozhodující položkou byla částka za převzetí věcí na sklad na dobu 6 měsíců, aniž mohlo být v okamžiku vystavení faktury komukoli (snad s výjimkou povinného) zřejmé, jak dlouho bude skladováno skutečně. S fakturací plné částky za celou dobu se principiálně ztotožnit nelze. K posouzení těchto souvislostí nebylo doplnění odvolání povinného, dokonce ani odvolání samotné, nijak podstatné. Soud prvního stupně se nad nimi mohl a měl nejméně pozastavit z vlastní iniciativy. Z předloženého spisu však nic takového patrno není.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že rozhodování obou obecných soudů o nákladech výkonu rozhodnutí bylo poznamenáno principiálně nepřijatelnou libovůlí. Lze sice porozumět subjektivně determinovanému přístupu vycházejícímu z faktu, že primární příčinou soudního sporu, následného výkonu rozhodnutí a v neposlední řadě řízení před Ústavním soudem bylo zcela jednoznačně protiprávní jednání povinného, zároveň je však třeba mít na paměti, že výkon rozhodnutí není trestem svého druhu a že nesporná práva, která jsou soudy povinny bez rozdílu hájit, má i povinný jako jeden z rovných si účastníků řízení.

Nezávislost rozhodování obecných soudů je ohraničena jejich povinností svá rozhodnutí podle a 2 také odůvodnit. Povinnost řádného odůvodnění jako nutná náležitost vylučující při soudním jednání libovůli, představuje součást práva na řádný a spravedlivý proces. Z odůvodnění usnesení obou soudů však je zřejmé jen prosté konstatování vzniku následně vyfakturovaných nákladů, s dovětkem soudu odvolacího, že z obsahu faktur nelze dovodit nesprávnost vyúčtování. Ústavní soud zastává názor, že zejména v odvolacím řízení se, v konkrétním případě zvláště, s takto neurčitě formulovaným odůvodněním výroku spokojit nelze.

V postupu obou soudů spatřuje Ústavní soud porušení principu řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývá zejména z a ve spojení s d, jakož i z y.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená jí usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. ze dne 15. 5. 2003 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 27. 6. 2003 zrušil.