Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 620/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I, a.s., zastoupené JUDr. M. F., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. září 2001, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2002, sp. zn. , za účasti vedlejší účastnice B. P. S., s.r.o., zastoupené JUDr. J.P., advokátem, takto:

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.

Stěžovatelka uvedla, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 jí bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici, která byla žalobkyní, částku 653 510,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení a ve zbývající části žaloby, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 546 670,80 Kč, bylo řízení zastaveno. Stěžovatelka se odvolala, avšak napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ve vyhovujícím výroku co do částky 185 720,- Kč potvrzeno.

Stěžovatelka uvedla, že byla nájemcem nebytových prostor v Praze 6 V. Nemovitosti, v nichž se tyto nebytové prostory nacházely, získaly do podílového spoluvlastnictví Investiční fond bohatství, a.s., Investiční fond obchodu, cestovního ruchu a služeb, a.s., a Křišťálový investiční fond, a.s. Tito spoluvlastníci zmocnili vedlejší účastnici mimo jiné k vybírání nájemného a záloh na služby s nájmem spojené, k vyúčtování telefonních poplatků a dalších pohledávek. Jde o případ nepřímého zastoupení vlastníka nemovitosti, takže zástupce jedná svým jménem a sám nabývá práv a povinností, které je pak povinen na zastoupeného převést.

Stěžovatelka dále uvedla, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že vedlejší účastnice (žalobkyně) je na základě zmocnění aktivně legitimována k vedení soudního sporu, aniž by se blíže zabývaly dokumentem založeným ve spise pod označením plná moc. Podle stěžovatelky jde totiž ve smyslu o neplatný právní úkon, neboť plná moc nebyla podepsána statutárními zástupci zmocnitelů podle . Uvádí, že plnou moc na straně zmocnitelů podepsaly jiné osoby, než které jsou u všech tří společností uvedeny v obchodním rejstříku jako jejich statutární orgány. Podle stěžovatelky tak žalobkyně neměla k vedení sporu aktivní legitimaci, neboť mezi ní a stěžovatelkou neexistoval žádný právní vztah.

Stěžovatelka dále uvedla, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl, že dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné. Podle stěžovatelky tak rozhodl přesto, že podle lze podat dovolání z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Městský soud v Praze tak svým postupem odňal stěžovatelce možnost nápravy nesprávného rozhodnutí soudu použitím mimořádného opravného prostředku, v čemž stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní a jinou právní ochranu vyplývající z d (dále jen " "). Protože jiná náprava napadených nezákonných rozhodnutí již není možná, navrhla stěžovatelka, aby Ústavní soud v nálezu vyslovil, že postupem a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 a rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle y, a aby je proto zrušil.

II.

Na základě výzvy Ústavního soudu k vyjádření uvedl účastník řízení, Městský soud v Praze, že ani jedním z napadených rozsudků nebo postupem soudů obou stupňů nedošlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu. Účastníci byli odvolacím soudem poučeni o nepřípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí s poukazem na a násl. , neboť podle jeho názoru ustanovení a 3 na posuzovanou věc nedopadalo. Městský soud v Praze proto nepovažuje stížnost za důvodnou a navrhl, aby byla odmítnuta.

Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Podle ní stěžovatelka nevyužila všech právních prostředků, které jí dává právní řád České republiky k dispozici, tj. nevyužila dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v situaci, kdy její námitky směřují výlučně do oblasti procesního postupu obou soudů. Pokud spatřovala důvod dovolání v , měla stěžovatelka dovolání podat přesto, že odvolací soud dovolání nepřipustil. Tento závěr odvolacího soudu byl v souladu s ustanovením před novelou, neboť odvolací soud potvrzoval rozsudek soudu prvního stupně a správně usoudil, že posuzovaná otázka nemá zásadní právní význam.

Vedlejší účastnice dále uvedla, že stěžovatelka své procesní námitky uplatila poprvé až v ústavní stížnosti. Vyjádřila názor, že nelze na Ústavní soud přenášet důsledky procesního stavu v řízení před obecnými soudy v případě, kdy sama stěžovatelka jako účastnice řízení neuplatnila své námitky v rámci své procesní obrany. Jinak by se Ústavní soud stal jen další instancí v systému obecného soudnictví.

Vedlejší účastnice též poukázala na to, že stěžovatelka zamlčela podstatnou skutečnost, že již v průběhu řízení u soudu prvního stupně uznala žalobu co do jejího základu a pokud jde o dlužné nájemné i do její výše a nadále brojila jen proti částce nákladů za služby. Stěžovatelka tak podle vedlejší účastnice nemůže v rámci ústavní stížnosti žádat zrušení rozsudku soudu prvního stupně vůči přiznané celkové žalované částce, neboť její podstatnou část v řízení před soudem prvního stupně uznala co do důvodů i výše. Závěrem vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud stížnost stěžovatelky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Obvodní soud pro Prahu 6 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud si vyžádal spisovou dokumentaci a zjistil následující.

Žaloba vedlejší účastnice proti stěžovatelce byla soudu doručena dne 30. ledna 1998. Na č.l. 3 a 4 je založena nedatovaná plná moc, podle níž tři fondy, Investiční fond obchodu, cestovního ruchu a služeb, a.s., Investiční fond bohatství, a.s., a Křišťálový investiční fond, a.s., zastoupené První Investiční, a.s., na základě plných mocí ze dne 21. března 1996, udělují plnou moc společnosti B.P.S. s.r.o., mimo jiné "k vybírání nájemného, záloh za služby, vyúčtování telefonních poplatků vč. hovorného a případných dalších pohledávek počínaje listopadem 1996". Za zmocnitele, tj. První Investiční, a.s., jednali ing. P. K., předseda představenstva, a ing. J. H., místopředseda představenstva.

Na č.l. 85 je založena plná moc ze dne 10. srpna 1998 podle níž tři fondy, Investiční fond obchodu, cestovního ruchu a služeb, a.s., Investiční fond bohatství, a.s., a Křišťálový investiční fond, a.s., zastoupené První Investiční, a.s., na základě plných mocí ze dne 21. března 1996, udělují plnou moc společnosti B.P.S. s.r.o., mimo jiné "k vybírání nájemného, záloh za služby, vyúčtování telefonních poplatků vč. hovorného a případných dalších pohledávek včetně jejich soudního vymáhání". Za zmocnitele jednali ing. I. F., předseda představenstva a generální ředitel, a ing. Z. K., místopředseda představenstva a náměstek generálního ředitele.

V odůvodnění napadeného rozsudku Obvodní soud pro Prahu 6 konstatoval, že aktivní legitimace žalobkyně vyplývá ze smluvního ujednání mezi vlastníky nemovitosti a žalobcem označeného jako plná moc, které podle soudu nepochybně směřuje k nepřímému zastoupení vlastníka nemovitosti v souvislosti s vymáháním nájemného a záloh za služby. V odůvodnění je dále uvedeno, že při ústním jednání dne 18. listopadu 1999 žalovaná uznala co do důvodu a výše nárok žalobkyně, pokud se týká nájemného za květen a červen, neuznala však úhrady za služby za toto období. Tomuto tvrzení odpovídají protokoly o jednání založené na č.l. 31 a 55 a písemné vyjádření žalované na č.l. 42. Soud vzal také za prokázané, že svůj dluh žalovaná uznala i ve smyslu . Obvodní soud pro Prahu 6 proto po provedeném dokazování rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 653 510,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I. a III.). V části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 546 670,80 Kč (výrok II.), řízení zastavil, neboť žalobkyně v této části vzala svůj žalobní návrh zpět.

Proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Popřela závěr o uznání dluhu podle v částce 185 720,- Kč a navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek tak, že žalobu ohledně částky 185 720,- Kč s příslušenstvím zamítne a nepřizná žalobkyni náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze však napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku co do částky 185 720,- Kč i co do nákladů řízení. V závěru odůvodnění svého rozsudku uvedl, že dovolání není přípustné.

Ústavní soud na základě obsahu soudního spisu konstatuje, že ani v odvolání, ani v průběhu jednání před soudy obou stupňů žalovaná nevznesla námitku stran aktivní legitimace žalobkyně.

III.

Podle ustanovení je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.

Podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu y v tom, že jí soudy napadenými rozhodnutími uložily povinnost, aniž by žalobkyně, nyní vedlejší účastnice, byla k podání žaloby aktivně legitimována, a vedle toho v tom, že Městský soud v Praze "rozhodl, že dovolání není přípustné".

Tato tvrzení stěžovatelky musí Ústavní soud důrazně odmítnout. Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatelka proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala odvolání jen v části jeho vyhovujícího výroku, zatímco ve zbývající části nárok vedlejší účastnice co do důvodu i výše uznala. Ústavní soud proto konstatuje, že pokud jde o výroky rozhodnutí soudu prvního stupně, které nebyly napadeny odvoláním (tj. výrok II, IV. a v části též výrok I.), nevyčerpala stěžovatelka všechny procesní prostředky k ochraně práva, které jí zákon poskytuje. V této části Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítá podle ve spojení s , neboť jde o návrh nepřípustný.

Ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. nález ze dne 29. května 1997

sp. zn.

, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) poukazuje na to, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu y. Ústavní soud i v tomto případě shledal, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. V ústavní stížnosti zpochybňuje stěžovatelka platnost plné moci, na jejímž základě obecné soudy postavily závěr o splnění podmínky aktivní legitimace žalobkyně. Tím se fakticky domáhá přezkumu rozhodnutí těchto soudů u Ústavního soudu.

Soudy obou stupňů se přitom otázkou aktivní legitimace žalobkyně samy zabývaly a své závěry přesvědčivě odůvodnily, a to aniž by stěžovatelka tuto námitku, kterou poprvé uplatila až v ústavní stížnosti, sama v řízení před obecnými soudy vznesla. Ústavnímu soudu se nejeví právní závěry obecných soudů jako svévolné. Stěžovatelka ostatně nikdy oprávnění vedlejší účastnice vybírat nájemné a služby nezpochybnila. Soudy dovodily, že šlo o zastoupení nepřímé. nepřímé zastoupení nezakazuje; sám ve své obecné části upravuje pouze zastoupení přímé. V této souvislosti se tedy argumentace stěžovatelky stran absence náležitostí plné moci, která je projevem přímého smluvního zastoupení, jeví ve vztahu k nepřímému zastoupení jako nepřípadná. Stěžovatelka krom toho přehlédla, že osoby podepsané na obou plných mocích založených v soudním spise byly statutárními zástupci společnosti, která byla na základě jiné plné moci prostředníkem, tj. zmocněncem spoluvlastníků nebytových prostor. Její tvrzení, že tyto osoby nebyly statutárními zástupci ani jedné ze tří spoluvlastnic, proto nemůže být relevantní.

Ústavní soud poznamenává, že přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatelky by ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Naopak, Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y ČR).

V daném případě Ústavní soud nevidí důvod pochybovat o tom, že obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté y a v souladu s příslušnými procesními předpisy postupovaly, neboť ani stěžovatelka v tomto smyslu obecným soudům žádné porušení procesních postupů nevytýkala. Stěžovatelka se konečně mýlí i v tom, pokud tvrdí, že jí Městský soud v Praze odňal možnost podat dovolání, protože rozhodl, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že možnost podat dovolání samozřejmě nebyla předmětem rozhodování Městského soudu v Praze. Stěžovatelka mylně považuje poučení o opravných prostředcích, které je standardní součástí písemného vyhotovení soudního rozhodnutí, za jeho výrok. Znělka poučení přitom odpovídala dané procesní situaci, neboť odvolací soud v rozsahu vymezeném odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zcela potvrdil.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud uzavírá, že k zásahu do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle y zjevně nedošlo. Proto návrh ve zbývající části podle ustanovení jako zjevně neopodstatněný odmítá, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2004

JUDr. Jiří Malenovský v.r.

předseda senátu