Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 746/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele A. J., zastoupeného JUDr. P.B., Ph. D., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. , a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. 2. 2002, č. 310 213 422,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zakotvené zásady rovnosti v právech (d) domáhal zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. 2. 2002, č. X, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. . Citovaným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení byla zamítnuta stěžovatelova žádost o vyplacení jednorázové peněžní částky podle , o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně , o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen "") s odůvodněním, že zákon se vztahuje na občany ČR, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo zčásti zrušeno podle , o soudní rehabilitaci, nebo podle , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (srov. ust. citovaného zákona). Stěžovateli bylo proto sděleno, že mu nárok na poskytnutí uvedené peněžní částky za období od 1. 4. 1950 do 30. 9. 1951 nevznikl, jelikož v té době nebyl ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, ale byl v táboře nucených prací, na což se předmětný zákon nevztahuje.

Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že ačkoliv nepochybuje o protiprávnosti rozhodnutí o zařazování občanů do tábora nucených prací po roce 1948, jejichž neplatnost byla vyslovena již ustanovením , o soudní rehabilitaci, ztotožnil se s právním názorem České správy sociálního zabezpečení, že doba, kterou byl stěžovatel nucen nedobrovolně strávit v takovém táboře, nemůže být zhodnocena z hlediska pro účely přiznání jednorázové peněžní částky.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl podle rozhodnutí komise Krajského národního výboru v roce 1950 zařazen do tábora nucených prací po odpykání šestiměsíčního trestu odnětí svobody pro pokus o trvalé opuštění tehdejšího Československa. Za uvedenou křivdu mu bylo dne 2. 3. 1992 Ministerstvem vnitra přiznáno finanční odškodnění podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Po nabytí účinnosti podal České správě sociálního zabezpečení žádost o poskytnutí předmětné peněžní částky i podle tohoto zákona. S výše uvedenými právními závěry České správy sociálního zabezpečení a Vrchního soudu v Praze stěžovatel nesouhlasí; domnívá se, že ačkoliv o zařazení do táborů nucených prací nerozhodovaly soudy, ale komise zřízené Krajskými národními výbory a rozhodnutí, na základě kterého byl do tábora umístěn bylo zrušeno podle a nikoliv podle nebo , které jsou zmíněny v ust. , měl by být výklad tohoto ustanovení extenzivní, aby zahrnoval i jeho situaci. Podle stěžovatelova názoru nebyla dodržena zásada rovnosti v právech, jestliže mají být z nároku na poskytnutí jednorázové částky dle citovaného zákona vyjmuti někteří občané jen proto, že o jejich osudu nerozhodl soud, ale komise KNV. Tito občané sice mohli být odškodněni podle , což je- jak stěžovatel uvádí- i jeho případ, ovšem ti, na které se vztahuje byli ve většině případů navíc odškodněni již podle Stěžovatel proto navrhl, aby byla obě napadená rozhodnutí zrušena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou zkoumaného případu je otázka, zda výklad ust. (viz výše) použitý rozhodujícími orgány veřejné moci, lze označit za ústavněkonformní, či zda je na místě interpretace natolik rozšiřující (ve smyslu shora popsaného stěžovatelova názoru), že by zahrnovala mezi oprávněné osoby podle citovaného zákona i osoby, zařazené do tzv. táborů nucených prací.

Uvedený zákon je jedním ze série právních předpisů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na předchozí období nedemokratických a nelegitimních totalitních režimů, panujících na území České republiky, resp. bývalého Československa, jež systematicky porušovaly základní lidská práva (komunistický a nacistický režim) a alespoň částečně zmírnit křivdy spáchané na jejich obětech, jakož i ocenit statečný odpor proti nim (srov. kromě již citovaných zákonů č. , č. , a , zejména , o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce a , o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945).

Tvrzená nerovnost, spočívající podle mínění stěžovatele v tom, že osoby odškodněné podle (případ stěžovatele) nemohou, na rozdíl od osob, odškodněných v souladu se , usilovat o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle , nedosahuje podle názoru Ústavního soudu ústavněprávní roviny. Ústavní soud se již mnohokrát zabýval zásadou rovnosti, zakotvenou v d. Mimo jiné vyslovil, že odmítá absolutní chápání tohoto principu, přičemž konstatoval, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní y (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 179). Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování jednotlivých subjektů a práv. Hledisko první přitom Ústavní soud spatřuje ve vyloučení libovůle; hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 209): "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle y, některého z politických práv podle a násl.y apod." (shodně , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 217-218). Uvedené zásady vyjádřil Ústavní soud souhrnně ve svém nálezu vydaném pod

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, str. 171. K žádnému z uvedených předpokladů vzniku z ústavního hlediska chápané nerovnosti, zejména z hlediska intenzity, zpochybňující její samotnou podstatu, však podle přesvědčení Ústavního soudu ve zkoumané věci nedošlo.

Výklad, použitý orgány veřejné moci, jejichž rozhodnutí byla napadena ústavní stížností je tedy možno i z ústavněprávního hlediska akceptovat. Nárok na finanční odškodnění za dobu strávenou v táborech nucených prací oprávněným osobám upravuje a peněžní náhrada na základě tohoto zákona byla stěžovateli - jak sám uvádí v ústavní stížnosti - již přiznána. Vrchní soud v Praze, resp. ČSSZ, pak nepochybily, jestliže příslušné zákonné ustanovení vyložily podle jeho znění, jelikož výslovně vyjádřeným úmyslem zákonodárce bylo odškodnit občany, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990, u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo zčásti zrušeno podle nebo podle Opačný výklad zastávaný stěžovatelem by již nebyl výkladem rozšiřujícím, nýbrž interpretací v přímém rozporu se zákonem, který je platný a účinný.

V této souvislosti lze dodat, že v principu stejný právní názor vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 18. 6. 2003, č.j. -28 (srov. Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 1, ročník 2004, str. 17,18).

Jako obiter dictum lze připustit, že patrně jinak by bylo případ možno posuzovat, pokud by skupině osob, postižených umístěním do pracovních táborů, nebylo přiznáno - na rozdíl od jiných kategorií oprávněných osob - vůbec žádné odškodnění, resp. peněžní náhrada. V případě takové nerovnosti by již skutečně bylo na místě hledat cestu ke zmírnění uvedené křivdy buď ve výrazně extenzivní interpretaci konkrétních zákonných ustanovení - což by bylo ovšem i v takovém případě pochybné - nebo přímo uvažovat o tzv. protiústavním mlčení zákonodárce.

Pro úplnost lze ještě doplnit, že zákonodárci nic nebránilo a v zásadě nebrání opětovně reagovat na dané protiprávní jednání totalitního státu např. novelizací předmětného zákona. Je však třeba připomenout, že koncepce restitučního, rehabilitačního a dalšího na křivdy minulosti reagujícího zákonodárství je budována na principu toliko částečného zmírnění některých křivd, když jejich úplné odstranění není - již z povahy věci - možné.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu