Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 76/04

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. března 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. a V. M., zastoupených advokátkou JUDr. Z. L., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2003, sp. zn. , ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. , a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 12. 2001, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručené Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v a d (dále jen "").

V záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Karlových Varech zamítl žalobu stěžovatelů pro 23.913,- Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozhodnutí si stěžovatelé podali odvolání, o němž rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Plzni tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná (vedlejší účastnice M. K.) je povinna zaplatit žalobcům 3.747,- Kč s 16% úrokem od 9. 9. 1994 do zaplacení od tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Do částky 20.306,- Kč s 16% úrokem od 9. 9. 1994 do zaplacení byla žaloba stěžovatelů zamítnuta a dále soud rozhodl o nákladech řízení. Opravným usnesením téhož soudu ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. byl opraven výrok týkající se nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti tvrdí, že oběma v záhlaví citovanými rozsudky bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na to, aby jejich věc byla projednána bez zbytečných průtahů, a jejich právo na ochranu majetku, přičemž v důsledku nesprávných a nepřesvědčivých rozhodnutí soudů, ve kterých byl měněn právní názor v rozporu s provedenými důkazy, se stěžovatelé nedomohli potřebné soudní ochrany. Jelikož se domnívají, že citovanými rozsudky bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv garantovaných a y, navrhují, aby Ústavní soud výše citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Jedinou argumentací, kterou stěžovatelé uvádějí na podporu svého tvrzení o zásahu do jejich základních práv a svobod, je neprovedení jimi navrhovaného důkazu odvolacím soudem. K tomu Ústavní soud uvádí, že soudy dley ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle (dále jen "") hodnotí důkazy podle své úvahy. Naopak účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede ( ). Sám Ústavní soud se ovšem může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že obecný soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.

Ústavní soud po prostudování obou napadených rozhodnutí nezjistil, že by stěžovatelům bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Je zcela zjevné, že obecné soudy jednaly v souladu se zákonnými předpisy, stěžovatelé měli možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Soud odvolací se jejich odvoláním pečlivě zabýval, vyjádřil se ke všem jejich námitkám a celkově přezkoumal řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně. Proto nelze přisvědčit argumentaci stěžovatelů o zásahu do jejich práv zaručených y. Jejich tvrzením o průtazích v řízení se již Ústavní soud nezabýval, neboť řízení v právní věci stěžovatelů již bylo pravomocně skončeno a tudíž tvrzení o průtazích v řízení není za této situace aktuální.

Ústavní soud dále neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do práva stěžovatelů garantovaných y, neboť ochrana tohoto práva jim byla zajištěna řádným soudním řízením, kdy výše citovaná rozhodnutí mají oporu v zákonných ustanoveních, která jsou v souladu s ústavním pořádkem.

Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích namítané ani jiné porušení ústavních práv. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2004

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda senátu