Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 563/03

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelů a) V. J., a b) D. J., právně zastoupených advokátem JUDr. J. P., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2003, čj. -114, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Domnívají se, že jím došlo k porušení d (dále jen "") a Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Kladně, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Napadeným usnesením ze dne 23. 9. 2003, čj. -114, odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2003, čj. -95, jako podané po lhůtě k tomu určené. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že postupoval podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále jen ""). Jak se dále podává, aplikoval v projednávané věci zejména ustanovení a 3 a a 2 Nejvyšší soud zjistil, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl zástupci stěžovatelů doručen dne 19. 3. 2003. Dovolání proti němu stěžovatelé podali prostřednictvím svého právního zástupce k poštovní přepravě dne 20. 5. 2003. Lhůta k podání dovolání běžela dle názoru dovolacího soudu ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu, tj. od 19. 3. 2002 (středa), a skončila dne 19. 5. 2003 (pondělí). Dvouměsíční lhůta k podání dovolání tedy nebyla dodržena.

Stěžovatelé napadli rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR projednávanou ústavní stížností. Namítají, že Nejvyšší soud ČR nesprávně aplikoval příslušná ustanovení ohledně lhůty k podání dovolání a počítání této lhůty. Z ustanovení jednoznačně vyplývá, že se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. V daném případě tedy lhůta k podání dovolání počala běžet dne 20. 3. 2003 a skončila po uplynutí dvou měsíců, tj. dne 20. 5. 2003. Stěžovatelé tedy podali dovolání včas a Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl neoprávněně.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, a vedlejšího účastníka řízení, JUDr. V. L., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítnul. Zdůraznil, že pro počátek běhu lhůty k podání dovolání je ve smyslu ustanovení rozhodující den doručení rozhodnutí odvolacího soudu účastníku, který dovolání podává, resp. jeho zástupci. Pro počítání lhůty platí ustanovení a 3 V podrobnostech odkázal na argumentaci použitou v napadeném usnesení, již nadále považuje za správnou.

JUDr. L. se přípisem ze dne 6. 1. 2004 svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal, a Ústavní soud s ním proto jako s vedlejším účastníkem nadále nejednal.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s právním názorem Nejvyššího soudu, pokud jde o aplikaci a interpretaci ustanovení a Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Může posuzovat pouze otázku, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. S ohledem na okolnosti projednávaného případu Ústavní soud proto posoudil, zda jsou právní závěry, o něž Nejvyšší soud opřel své rozhodnutí, výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů v mezích ústavnosti.

Nejvyšší soud ČR v projednávané věci aplikoval ustanovení věta prvá , dle něhož může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Lhůta stanovená k podání dovolání je tedy lhůtou určenou podle měsíců. Ústavní soud považuje za ústavně konformní postup dovolacího soudu, který v tomto případě aplikoval ustanovení , dle jehož věty prvé se lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Skutečností, určující počátek lhůty, je v projednávaném případě s ohledem na znění ustanovení nepochybně den doručení. Proto se poslední den lhůty musí svým označením shodovat se dnem doručení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle názoru Ústavního soudu nelze naopak jako ústavně konformní akceptovat výklad nabízený stěžovateli, dle něhož měl soud postupovat podle ustanovení i odst. 1 Podle ustanovení se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin. Stěžovatelé tvrdí, že se proto do běhu lhůty k podání dovolání neměl započítat den doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Lhůta tak počala běžet až ode dne následujícího. Tímto způsobem určený konec lhůty by nicméně nesplňoval požadavek, stanovený ustanovením věta prvá , aby se poslední den lhůty svým označením shodoval se dnem, kdy došlo ke skutečnosti, určující její počátek. Ustanovení totiž samo neurčuje den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. S tímto termínem, používaným , jen následně operuje a od něj obecně odvozuje počátek běhu lhůty. Nelze však jakkoli dovodit, že na základě tohoto ustanovení je dnem určujícím počátek lhůty až den následující po doručení. Tento závěr nemá žádnou oporu v zákoně. Ustanovení je nutno považovat za ustanovení obecné, jehož použití je nepřípadné tam, kde obsahuje úpravu speciální, což je i případ ustanovení , který se mj. explicitně dotýká počítání lhůt, určených podle měsíců. Kumulativní aplikace lex generalis a lex specialis je v rovině teorie aplikace práva pojmově vyloučena (lex specialis derogat legi generali). V daném případě by vedla k nepřijatelným výsledkům s tím, že by zcela ztratil význam. Ustanovení nemohl proto soud v projednávané věci aplikovat. Jeho postup tak nevybočil z mezí ústavnosti.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práv stěžovatelů, garantovaných y a Úmluvy. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2004 JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu