Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 463/03

Ústavní soud ČR rozhodl dne 1. března 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti B. S., zastoupeného JUDr. T. Š., advokátem, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ČR v Brně ze dne 24.6.2003, sp.zn. 1 NZa 1303/2003,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28.8.2003 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ČR v Brně ze dne 24.6.2003, sp.zn. 1 Nza 1303/2003. Tvrdil, že tímto usnesením bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dané d (dále jen " ").

Z přiložených usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 23.4.2003, sp.zn. , a usnesení Nejvyšší státní zástupkyně ze dne 24.6.2003, sp.zn. , Ústavní soud zjistil, že dne 23.4.2003 usnesením čj. 1 KZv 18/2002-37 zastavil státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plni podle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu ve spojení s § 174 odst. 2 písmeno c) trestního řádu trestní stíhání ve věci obviněných Miroslava J., Jaroslava J.a, B. S. (ústavní stěžovatel) a Petra V., stíhaných pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle , odst. 3 trestního zákona dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle trestního zákona spáchaný ve spolupachatelství podle trestního zákona, vše ve znění

Nejvyšší státní zástupkyně dne 24.6.2003 usnesením čj. 1 NZa 1303/2003 usnesení Krajského státního zastupitelství ze dne 23.4.2003 čj. 1 KZv 18/2002-37o zastavení trestního stíhání zrušila. Rozhodnutí odůvodnila tím, že důvody pro zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písmeno c) trestního řádu nejsou dány. Pro část skutků, kterých se dotýkalo zrušené usnesení (konkrétně 6), byla totiž podána obžaloba, a proto nemůže obstát zastavení řízení o nich.

Uvedené usnesení Nejvyšší státní zástupkyně napadl stěžovatel včas jen stručně odůvodněnou ústavní stížností. V ní namítal, že toto usnesení je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu a narušuje právní jistotu občana v rozhodování orgánů veřejné moci tím, že není řádně odůvodněno, a je proto nepřezkoumatelné a vede k porušení ústavně zaručených práv a svobod občana. Jedním ze základních principů spravedlivého procesu je zákonem přikázaná povinnost obecných soudů a dalších orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to zejména v oblasti trestního práva procesního. Ukládá se takovým orgánům v odůvodnění rozhodnutí dostatečně zřejmým způsobem vyložit z jakých důkazů a jakých prokázaných skutečností při rozhodování vycházely a na jakých procesních úvahách rozhodnutí spočívá. Napadené rozhodnutí Nejvyšší státní zástupkyně vychází z názoru, že v posuzovaném případě existuje překážka nepřípustnosti zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písmeno f) trestního řádu proto, že pro část skutků z pokračujícího trestného činu byla podána obžaloba, a proto nemůže obstát pravomocné zastavení trestního stíhání týkající se těchto skutků. To však je podle stěžovatele v rozporu se zásadami spravedlivého procesu.

Ústavní soud pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy ani obecných soudů ( , y ČR), ani ostatních orgánů činných v trestním řízení; nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto orgány ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y a pokud jejich rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou kterou je ČR vázána. Nic takového však v souzené věci nebylo zjištěno, naopak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii orgánů činných v trestním řízení.

Nejvyšší státní zástupkyně spatřuje nezákonnost zrušeného usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 23.4.2003 sp.zn. v nerespektování ustanovení § 11 odst. 1 písmeno f) trestního řádu. Ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu stanoví, že týká-li se důvod zastavení trestního stíhání uvedený v odstavci 1 jen některého z dílčích útoků a zároveň ve smyslu § 12 odst. 12 trestního řádu i samostatných skutků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání, včetně podání obžaloby a projednání věci před soudem. Bylo-li však pravomocně zastaveno trestní stíhání pro všechny skutky pokračujícího trestného činu, bylo by nepřípustné ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písmeno f) trestního řádu, ohledně týchž skutků podat na obviněné obžalobu. V případech, kdy o zastavení trestního stíhání rozhodl státní zástupce, přichází v úvahu jako jediná forma řízení o zrušení vadného pravomocného rozhodnutí postup Nejvyššího státního zástupce podle § 174a odst. 1 trestního řádu.

Ústavní soud v napadeném postupu Nejvyšší státní zástupkyně porušení práva na spravedlivý proces ( y a y ČR) neshledal. Nejvyšší státní zástupkyně zákonem předepsaným způsobem přezkoumala zákonnost usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 23.4.2003 sp.zn. . Své rozhodnutí řádně a v intencích příslušného ustanovení trestního řádu odůvodnila. Stejně tak nebylo shledáno (a stěžovatelem ani nijak specifikováno), že by vůči stěžovateli, jako účastníku řízení, byla uplatněna státní moc v rozporu s y. Jak bylo zjištěno, Nejvyšší státní zástupkyně v řízení postupovala v souladu s trestním řádem, který ji v ustanovení § 174a odst. 1 povolává k tomu, aby dle svého názoru (který musí být přesvědčivě odůvodněn) nezákonná rozhodnutí nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání zrušila; je přitom vázána lhůtou dvou měsíců běžící od právní moci pro nezákonnost zrušených usnesení. Rozhodnutí Nejvyšší státní zástupkyně nevybočilo z mezí ústavnosti, a to ani s ohledem na dobu jeho vydání, neboť - jak Ústavní soud ověřil - zrušené rozhodnutí státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni nabylo právní moci dne 3.5.2003.

Podstatou ústavní stížnosti je tak pouhá polemika stěžovatele s právním názorem Nejvyšší státní zástupkyně uvedeným v rozhodnutí 1 NZa 1303/2003. Obsah práva na spravedlivý proces však nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Napadenému rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu nelze protiústavnost vytýkat; Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila pravomoc svěřenou jí trestním řádem a z mezí tohoto zákona nevybočila; rozhodla právě a jen tím způsobem, který trestní řád předpokládá, přičemž důvody svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložila.

Proto i stěžovatelova námitka, že usnesení je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu a narušuje právní jistotu občana v rozhodování orgánů veřejné moci tím, že není řádně odůvodněno, a tím je nepřezkoumatelné a vede k porušení ústavně zaručených práv a svobod občana, je lichá. Usnesení bylo naopak řádně odůvodněno a již v něm jsou v podstatě vyvráceny i všechny námitky stěžovatele uvedené později v ústavní stížnosti.

Na okraj dlužno podotknout, že stěžované usnesení Nejvyšší státní zástupkyně (a přirozeně ani usnesení Ústavního soudu) nezakládá závěr o tom, že by snad stěžovatel byl vinen těmi skutky, pro něž bylo trestní stíhání zastaveno. K závěru o vině a trestu je totiž povolán toliko soud ( y), a to po řízení respektujícím požadavky nejen zákonnosti, ale především ústavnosti.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyšší státní zástupkyně ze dne 24.6.2003, sp.zn. 1 NZa 1303/2003, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle písmeno a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. března 2004

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu