Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
45766.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 460/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 3. března 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Musila a JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Z. B., zastoupeného JUDr. M. S., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.4.2002, sp.zn. 3 To 137/2001 , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26.4.2001, čj. 1 T 14/2000 -7301,
t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27.8.2003 a doplněnou podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 14.11.2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.4.2002, sp.zn. 3 To 137/2001 , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26.4.2001, čj. 1 T 14/2000 -7301.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp.zn. 1 T 14/2000 a z něj zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26.4.2001, čj. 1 T 14/2000 -7301, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písmeno b) trestního zákona a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 a půl roku. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti na dobu 8 let. Rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11.4.2002, sp.zn. 3 To 137/2001 , tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a nově stěžovatele uznal vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písmeno b) trestního zákona a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 a půl roku a trest zákazu výkonu činnosti na dobu 8 let. Rozsudek odůvodnil tím, že neshledal pochybení v řízení, jež předcházelo napadenému rozsudku, neboť v něm byla dodržena příslušná ustanovení trestního řádu, zejména ta, jež mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu. Obžalovaný měl od sdělení obvinění obhájce, který se zúčastňoval procesních úkonů již v přípravném řízení. Byla dodržena ustanovení trestního řádu, vztahující se ke sdělení obvinění i seznámení se spisem a obžaloba byla podána pro skutky, jež byly obsaženy ve sdělených obviněních. Obsah dokazování je třeba považovat za úplný. Také užitá právní kvalifikace podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona je správná. I když se odvolací soud ztotožnil s kvalifikací trestného činu podvodu, neztotožnil se s rozsahem spáchání tohoto trestného činu. Proto byl napadený rozsudek zrušen, a to v celém rozsahu, byť ohledně závěrů a kvalifikace trestného činu nedovoleného podnikání neměl odvolací soud výhrad. Skutková podstata obou trestných činů však byla naplněna v jednočinném souběhu.
Tento rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl stěžovatel dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14.5.2003, sp.zn. 6 Tdo 900/2002 , tak, že dovolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že podle § 256b odst. 1 písmeno g) trestního řádu lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu I. event. II. stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze odvolacímu soudu vytknout pochybení, když skutek uvedený ve výroku o vině a rozvedený v jeho odůvodnění kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, neboť obsahuje všechny formální i materiální znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, včetně jeho objektivní a subjektivní stránky. Soudy obou stupňů sice nepostupovaly důsledně a správně, když v případě právní kvalifikace skutku nezjišťovaly zcela konkrétní výši prospěchu, který obviněný neoprávněným podnikáním získal, avšak podle názoru Nejvyššího soudu není v současnosti nutné napravovat zmíněný nedostatek ohledně určení přesné výše finančního prospěchu z nedovoleného podnikání, neboť trestný čin podle § 118 odst. 1, 2 písmeno b) trestního zákona je ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, v jehož trestní sazbě byl stěžovateli úhrnný trest ukládán, podstatně méně závažným deliktem, takže zrušení napadeného rozsudku a doplnění dokazování následně by nevedlo k zásadně jinému rozhodnutí ve věci.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl stěžovatel včas také ústavní stížností. V ní a zejména v jejím doplnění ze dne 14.11.2003 namítal porušení základního práva na soudní a jinou právní ochranu, dané čl. 36 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítal, že bylo porušeno jeho právo na to, aby nebyl stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a aby státní moc byla uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listin y). Poukazoval rovněž na to, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu. K porušení uvedených základních práv mělo dojít tím, že většina svědeckých výpovědí v přípravném řízení byla získána procesně nesprávným způsobem (svědecké výpovědi s předtisky otázek, nemožnost účasti obhájců při jejich výslechu, nevyslechnutí některých svědků), a nemělo proto k nim být přihlíženo. Orgány činné v trestním řízení měly v rozporu s § 2 odst. 2 a 5 trestního řádu odmítnout doplnění dokazování, které stěžovatel navrhl při uzavírání spisů dne 4.8.2001 a které mohly věc ovlivnit v jeho prospěch. Rovněž státní zástupce v obžalobě údajně popsal skutkové okolnosti v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi. Stěžovateli údajně nebylo umožněno pokládat některým svědkům (pí B. a p. M.) a soudnímu znalci otázky a soudem byly také zamítnuty veškeré návrhy na doplnění dokazování. Také závěry soudů podle stěžovatele nevycházely z provedeného dokazování. Soudy nevyslechly ani jednoho svědka obhajoby, přestože tyto důkazy byly navrhovány.
Stěžovatel se dále odvolával na některá rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech spravedlivého procesu (zejména sp.zn.
,
a
), která aplikoval na svůj případ a požadoval, aby rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.4.2002, sp.zn. 3 To 137/200,1 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26.4.2001, čj. 1 T 14/2000 -7301, byly zrušeny.
Přestože v ústavní stížnosti uvedená argumentace směřovala i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 14.5.2003, sp.zn. 6 Tdo 900/2002 , zrušení tohoto rozhodnutí stěžovatel nepožadoval.
Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve vyjádření vyžádaném Ústavním soudem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ") poukázal na to, že podstatná část argumentace ústavní stížnosti jen opakuje výhrady, které stěžovatel uplatnil již v řízení před soudem I. stupně a v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a Vrchní soud v napadeném řízení o nich rozhodoval. Vrchní soud v Olomouci proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření rovněž vyžádaném Ústavním soudem odkázal na odůvodnění svého usnesení, ve kterém podrobně uvedl z jakých důvodů shledal správnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Obsah ústavní stížnosti samotné ve světle skutečností zjištěných z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně ze dne 26.4.2001, čj. 1 T 14/2000 -7301, vede Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 , čl. 90 Ústav y ČR). Nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listin y a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci, kterou použil již v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně. Vrchní soud v Olomouci řadě těchto námitek vyhověl tím, že zrušil rozsudek soudu I. stupně a sám ve věci rozhodl, přičemž důkazy provedené v přípravném řízení neprocesním způsobem nebral při rozhodování v úvahu. Své rozhodnutí Vrchní soud také řádně a přesvědčivě zdůvodnil.
Ústavní soud porušení čl. 36 Listin y a čl. 90 Ústav y ČR neshledal. Odvolací soud zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí soudu I. stupně. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listin y, jakož i z čl.1 Ústav y. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listin y, čl.1 Ústav y) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů vycházet při rozhodování z provedených důkazů a své rozsudky odůvodnit (§ 220 odst. 2 tr. řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tyto principy byly při vydání obou napadených rozhodnutí dodrženy. Stejně tak nebylo shledáno, že by stěžovateli, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva (čl. 90 Ústav y ČR) či byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listin y. Ostatně stěžovatel sám v doplnění ústavní stížnosti poukazuje na to, že jeho ex offo ustanovená obhájkyně nepoložila svědkům žádné otázky, což ovšem nelze vyčítat soudu. Jak bylo zjištěno, soudy v řízení postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a jejich rozsudky, které jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočily z mezí ústavnosti.
Pokud tedy jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů v dané věci, v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel, jak již bylo konstatováno, v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, neboť stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústav y ČR a čl. 36 odst. 1 Listin y. V rámci volného hodnocení důkazů pak učinil Vrchní soud v Olomouci závěr o tom, že stěžovatel spáchal trestný čin neoprávněného podnikání a trestný čin podvodu a své rozhodnutí přesvědčivě a obsáhle zdůvodnil..
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že nebyly provedeny všechny důkazy, které v řízení navrhoval, z předmětného spisu Krajského soudu v Brně, zejména z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že stěžovatelova tvrzení se nezakládají na pravdě. Stěžovatel pokládal otázky i ve stížnosti uvedeným svědkům M. a B.. Pokud předseda senátu dotazy nepřipustil, jednalo se o otázky, které svědci již v průběhu výslechu před soudem prokazatelně zodpověděli nebo o otázku svědkyni B. (při jednání dne 24.1.2001), která zjevně nesouvisela s předmětem řízení; uvedené skutečnosti byly také zaznamenány v protokolu. Námitka stěžovatele, že nebyla vyslechnuta svědkyně advokátka JUDr. T., je lichá. Z předmětného spisu vyplývá, že při hlavním líčení dne 11.4.2001 odmítl stěžovatel tuto svědkyni zprostit mlčenlivosti a neudělil souhlas s jejím výslechem. Soud ji proto nemohl vyslechnout; stěžovatel později její výslech již nenavrhoval.
Rovněž nebylo zjištěno, že by v rámci řízení před soudy bylo stěžovateli odepřeno právo na obhajobu. Po celou dobu trestního řízení byl zastoupen ustanoveným advokátem a bylo mu umožněno advokáta změnit. Obhájci činili příslušné procesní úkony. V průběhu řízení bylo umožněno stěžovateli i jeho právnímu zástupci klást všem svědkům dotazy, čehož i využili. Pokud dotazy nekladli, výslovně prohlásili, že ve vztahu ke konkrétnímu svědkovi jsou bez dotazu a připomínek. Pokud část líčení proběhla bez přítomnosti stěžovatele, stalo se tak na jeho výslovnou žádost a jednání proběhlo za přítomnosti jeho tehdejší obhájkyně.
To, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudů, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústav y či čl. 36 odst. 1 Listin y každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.4.2002, sp.zn. 3 To 137/2001 , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26.4.2001, čj. 1 T 14/2000 -7301, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. března 2004
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu