Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 562/03

Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. L. E., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2003 č. j. -17 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 11. 2003 č. j. -7

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2003 č. j. -17, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele (v trestním řízení "obviněného") proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 11. 2003 č. j. -7, kterým byla zamítnuta žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu, nebyl přijat písemný slib obviněného a nebyla přijata nabídka peněžité záruky nahrazující vazbu.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně pak ustanovení článku 2 odst. 3y, článku 2 odst. 2, článku 36 a násl.d a článku 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:

Stěžovatel je stíhán pro trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákona a podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona. Spolu s ním je stíháno deset spoluobviněných. Trestné jednání, z něhož je obviněn, má spočívat (stručně řečeno) v krádeži zboží z kamionu a z podvodného vylákání zboží na dodavateli, čímž měla být způsobena škoda přesahující deset milionů Kč. Trestní stíhání je doposud ve stadiu přípravného řízení, vyšetřování nebylo skončeno.

Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) tr. řádu. Pozdějším usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 10. 2003 sp. zn. byl stěžovatel ponechán ve vazbě toliko z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu. Stěžovatel podal dne 12. 11. 2003 žádost o propuštění z vazby na svobodu, kterou doplnil nabídkou písemného slibu a stěžovatelova manželka nabídla peněžitou záruku. Okresní soud Praha-západ svým usnesením ze dne 20. 11. 2003 č. j. -7 žádost o propuštění z vazby na svobodu zamítl, nepřijal písemný slib obviněného a nepřijal nabídku peněžité záruky. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2003 č. j. -17 zamítnuta. Tato dvě posledně uvedená rozhodnutí jsou předmětem ústavní stížnosti.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že obě napadená usnesení nejsou odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi, zejména že obecné soudy řádně neodůvodnily odmítnutí nabídky peněžité záruky. Nad rámec těchto základních skutečností vytýká stěžovatel soudům, že se dopustily i dalších dílčích pochybení (chybné označení důvodů vazby, chybné označení stěžovatele termínem "obžalovaný" namísto "obviněný"), čímž dle jeho názoru porušily pravidla spravedlivého procesu.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Praze a soudce Okresního soudu Praha-západ, kteří ji považují za nedůvodnou a navrhují její odmítnutí. Dále si Ústavní soud opatřil prostřednictvím Krajského státního zastupitelství v Praze veškerá rozhodnutí týkající se vazby stěžovatele. Z nich mimo jiné zjistil, že v době po podání ústavní stížnosti přijal soudce Okresního soudu Praha západ svým usnesením ze dne 8. ledna 2004 peněžitou záruku ve výši jeden a půl milionu Kč, kterou nabídli stěžovatelovi rodiče J. a H. E., a propustil stěžovatele na svobodu.

Ústavní soud, vědom si svého ústavního poslání (y), důsledně respektuje princip subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizuje své zásahy do činnosti orgánů činných v trestním řízení, pokud neshledá porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V posuzované věci je třeba poukázat na to, že stěžovatel byl po podání ústavní stížnosti propuštěn z vazby na svobodu. Ústavní stížnost svou povahou směřovala právě k dosažení tohoto stavu a za této nově vzniklé situace ztratila svůj hlavní racionální smysl.

Ústavní soud se přesto zabýval námitkami stěžovatele, posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a nemůže stěžovatelovým výtkám přisvědčit. Je sice pravdou, že prvoinstanční soud v napadeném usnesení málo přesvědčivě vyložil, proč nepřijal nabídku stěžovatelovy manželky na poskytnutí peněžité záruky, avšak toto zdůvodnění podstatně rozšířil a konkretizoval soud druhé instance. Podle názoru Ústavního soudu je argumentace Krajského soudu dostatečně konkrétní natolik, aby umožnila hodnotit a přezkoumávat důvodnost rozhodnutí. Nelze přisvědčit stěžovatelovu názoru, že rozhodnutí obecných soudů v této věci byla výrazem libovůle.

Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že napadenými soudními rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2004

JUDr. Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu