Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 260/03

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. N., zastoupeného advokátem JUDr. O. F. proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, oddělení vyšetřování - pracoviště Ústí nad Labem, ČTS:OKH-301/11-2002, ze dne 19. 2. 2003, a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, čj. 2 KZv 32/2003, ze dne 7. 3. 2003, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným usnesením zahájil policejní rada trestní stíhání stěžovatele (a S. L. a Ing. P. V.) pro trestné činy zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 trestního zákona a poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona, obou spáchaných ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit spolu s Ing. P. V. a S. L. jako člen představenstva a současně i společník L. s. s., s.r.o., v souvislosti s podepsáním smlouvy o prodeji souboru nemovitostí v obci Šluknov.

V odůvodnění napadeného usnesení policejní orgán zejména uvedl, že Policie ČR - Útvar pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Ústí nad Labem provedl šetření ve věci a opatřil potřebné písemné materiály, vysvětlení od osob, odborná vyjádření a znalecké posudky. Z výsledku tohoto šetření je zřejmé, že se stěžovatel a další jmenovaní dopustili citované trestné činnosti, neboť smlouvou o prodeji nemovitostí Lužické stavební Stavebnímu podniku Ralsko došlo k znevýhodnění Lužické stavební a k poškození jejích věřitelů.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem v záhlaví napadeným usnesením zamítlo. V odůvodnění tohoto usnesení státní zástupce uvádí, že přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející, avšak v postupu policejního rady ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu neshledal pochybení. Podle spisového materiálu je zřejmé, že je důvodné podezření, že jednání stěžovatele a spoluobviněných naplňuje znaky skutkových podstat stíhaných trestných činů. Podle názoru státního zástupce má napadené usnesení policejního rady všechny podstatné náležitosti, jak předpokládá § 134 trestního řádu a nevykazuje vady, jež by mohly vést k jeho zrušení. Státní zastupitelství podtrhuje, že k postupu dle § 160 odst. 1 trestního řádu postačuje již vyšší stupeň pravděpodobnosti doložený konkrétními zjištěnými okolnostmi, že skutek byl spáchán a že se ho dopustila konkrétní osoba. Tento závěr však nemusí být konečný. Usnesení o zahájení trestního stíhání není rozhodnutím o vině stíhané osoby, ale je nezbytnou podmínkou, bez níž nelze provádět potřebné procesní úkony.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo ve smyslu d (dále jen ""). Podle jeho názoru je napadené usnesení policejného orgánu nezákonné, protože je vydané v rozporu s § 128 trestního zákona, § 160 a § 2 odst. 1 trestního řádu. Krajské státní zastupitelství údajně nereagovalo na obsah jeho stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání a nepřihlédlo ani k judikatuře Ústavního soudu, např. k nálezu č. 30 ve svazku 17 nebo k usnesení Ústavního soudu č. 43 ve svazku 5, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR. Dle názoru stěžovatele napadené usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje subjektivní stránku trestného činu, tzn. úmyslnou formu zavinění, což § 128 trestního zákona vyžaduje a další základní okolnosti nasvědčující tomu, že se měl stěžovatel dopustit uvedeného trestného činu. Popis skutku ve výroku usnesení je prý popsán tak, že může být zaměněn s jiným skutkem. Rovněž nelze zjistit, kterou částí skutku se měl stěžovatel dopustit trestného činu dle § 128 trestního zákona a které skutečnosti odůvodňují závěr o důvodnosti jeho trestního stíhání.

Proto stěžovatel navrhl citované usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, oddělení vyšetřování - pracoviště Ústí nad Labem a napadené usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem zrušit.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by tyto orgány na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv a svobod. Ve smyslu ustanovení y ČR je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (y).

Je zřejmé, že stěžovatel napadená usnesení podrobuje kritice z hlediska naplnění resp. nenaplnění formálních náležitostí institutu zahájení trestního stíhání. Na podporu svých tvrzení se dovolává judikatury Ústavního soudu (nález

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, str. 363, a nález

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17, str. 221). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že citované nálezy lze aplikovat toliko na situaci, kdy je zahájení trestního stíhání spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod stěžovatele - např. v souvislosti s vzetím do vazby, zadržení dle § 75 trestního řádu, zatčení. Pokud by byla ústavní stížnost shledána důvodnou, mohl by Ústavní soud zrušit toliko rozhodnutí o vazbě - jak v předestřených nálezech také Ústavní soud učinil - v zásadě však nikoli rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. V posledně jmenovaném nálezu nadto Ústavní soud mimo jiné konstatuje, že v řízení, které právě probíhá, lze případné protiústavní vady zásadně napravit samotnými orgány činnými v trestním řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že "ingerenci do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném řízení třeba považovat, s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou. (Srovnej např. nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2003,

sp. zn.

, ze dne 5. 2. 2004,

sp. zn.

).

Uvedený postoj - z hlediska zahájení trestního stíhání - Ústavní soud prolamuje toliko s poukazem na zcela mimořádnou situaci spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. (Srovnej nález

, Sbírka nálezů a usnesení - svazek 30, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 2003, str. 471 a násl.). Cit.: "....státní zastupitelství v odůvodnění svého rozhodnutí rozhodovací důvody natolik vyloží, že z nich bude patrný rozsah provedeného přezkumu a zejména - alespoň podstatným způsobem vysvětleno, proč materie stížnosti zůstala rozhodnutím o ní nedotčena, příp. z jakých důvodů bylo změněno napadené rozhodnutí či nahrazeno rozhodnutím vlastním." I zde však Ústavní soud uvedl, že mu v zásadě nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 trestního řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti trestního stíhání; to náleží výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.

Ústavní soud v souzené věci dále konstatuje, že podle ust. § 160 odst. 1 tr. řádu musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným, a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; v odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti odůvodňující závěr o důvodnosti trestního stíhání. Ústavní soud však usuzuje, že stěžovatel v souzené věci zjevně přeceňuje toliko stylistické nároky na obsah takových usnesení a proto jeho námitky jako zjevně neopodstatněné odmítá.

Ústavní soud má zato, že napadené usnesení policejního orgánu obsahuje všechny znaky skutku - včetně subjektivní stránky, vyplývají z konstelace skutkových okolností ve výroku napadeného usnesení popsaných - odpovídající příslušným skutkovým podstatám trestných činů podle § 128 odst. 2, 4 a podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona, ve spojení s § 9 odst. 2 trestního zákona. Z předmětného usnesení je dále patrný i terč trestného činu, včetně údaje, kým a za jakých okolností měl být označeným jednáním zasažen. V době rozhodování podle § 160 odst. 1 trestního řádu není ani možné - s ohledem na důkazní situaci - požadovat po orgánech činných v trestním řízení natolik vyčerpávající popis skutku, jak se zřejmě domnívá stěžovatel. Podle přesvědčení Ústavního soudu je v tomto konkrétním případě dostačující formulace zachycující stíhaný skutek v jeho základních rysech. Platí, že v této fázi trestního řízení postačí k zahájení trestního stíhání vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek odpovídajícím způsobem popsaný ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Není však nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.

Rovněž napadené usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odpovídá zákonným požadavkům § 134 odst. 2 trestního řádu, takže podle mínění Ústavního soudu situace předvídaná citovaným nálezem

sp. zn.

v souzené věci nenastala. Státní zastupitelství se dostačujícím způsobem vypořádalo s podstatnými námitkami stěžovatele a z ústavněprávního hlediska jeho postupu ve věci nelze nic vytknout. Ústavní soud proto ani v tomto směru nepovažuje námitky stěžovatele za významné a jako zjevně neopodstatněné je odmítá.

Lze jen dodat, že stejně rozhodl Ústavní soud o ústavních stížnostech spoluobviněných L. a Ing. V. proti týmž rozhodnutím policie a státního zástupce (srov.

a

).

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že čl. 8 odst. 2, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2004

JUDr. František Duchoň

předseda senátu