Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 739/02

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. P. T., zastoupeného JUDr. P. Č., Ph.D., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. září 2002 č. j. -82, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2000 č. j. -55, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2002, a doplněnou podáním ze dne 17. 7. 2003, s odvoláním na porušení , , a d (dále jen "") a y, napadá usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2002 č. j. -82, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2000 č. j. -55, o zastavení řízení o vyplacení vypořádacího podílu, protože stěžovatel přes poučení soudu nedoplnil žalobu tak, jak bylo soudem požadováno. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že současně podal ve věci dovolání.

Z tohoto důvodu se Ústavní soud zabýval otázkou, zda ústavní stížnost splňuje podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), tedy zda je ústavní stížnost přípustná.

Z ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d)y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jež je prostředkem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze podat jedině tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení ( ). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Ze sdělení Ústavního soudu publikovaného pod č. 32/2003 Sb., které nabylo účinnosti dne 3. 2. 2003, vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Lze tedy říci, že rozhodnutím o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob vyřízení.

Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání stěžovatele usnesením ze dne 3. 6. 2003 č. j. -101 tak, že dovolání odmítl jako opožděné.

V odůvodnění dovolací soud uvedl, že stěžovatel (dříve žalobce) podal dovolání proti usnesení odvolacího soudu dne 2. 12. 2002.

Dovolací soud ve věci postupoval podle ve znění účinném před 1. 1. 2001 z toho důvodu, že odvolací soud ve shodě s bodem 15, hlavy první, části dvanácté , odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle téhož znění procesního předpisu.

Za této situace proto dovolací soud zkoumal též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání podle dosavadních právních předpisů a dospěl k závěru, že dovolání mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jak to určuje ustanovení § 240 odst. 1 o. s . ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001.

Pokud bylo stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci usnesení odvolacího soudu doručeno dle doručenky dne 9. 10. 2002, byl posledním dnem lhůty k podání dovolání 11. listopad 2002. Dovolání podané až dne 2. 12. 2002 je tedy opožděné.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je totiž dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2002 č. j. -82 (a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2000 č. j. -55), které takovým rozhodnutím o posledním prostředku, které zákon k ochraně práva poskytuje, v dané věci není. Pokud stěžovatel svým jednáním zavinil, že podané dovolání bylo odmítnuto jako opožděné, nelze dospět k závěru, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpal prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Ústavní soud se dále zabýval i tím, zda v dané věci nejsou naplněny podmínky ustanovení , b) Podle tohoto ustanovení zákona Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle ustanovení citovaného zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [ ] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle ustanovení citovaného zákona dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [ ].

Naplnění žádné z výše uvedených podmínek Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil.

Na základě těchto skutečností proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj