Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 150/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky O. - F., s.r.o., zastoupené Mgr. L. B., advokátkou, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 2. 1999, sp. zn. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. , proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. , a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení práva na spravedlivý proces domáhala zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 2. 1999, sp. zn. , usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. , usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. . Citovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 2. 1999 byl v právní věci skupiny žalobců, tvořené 9 fyzickými osobami, proti žalované stěžovatelce zamítnut její odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 25. 1. 1995. Městský soud v Praze jako soud odvolací uvedené usnesení zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tento soud poté vydal usnesení ze dne 8. 3. 2001, kterým odpor proti platebnímu rozkazu odmítl. Posledním napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001 bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrzeno. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. , bylo dovolání stěžovatelky proti tomuto usnesení odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí byla v řízení před obecnými soudy odepřena možnost prokázat "relevantní skutečnosti" případu. Polemizuje se závěrem obecných soudů, že platební rozkaz nebyl doručen osobám oprávněným za stěžovatelku přebírat písemnosti a že účinky řádného doručení tak nemohly nastat. Stěžovatelka navrhla provedení důkazu výpisem z obchodního rejstříku, grafologickým posouzením podpisů na doručenkách a výslechem její jednatelky, která jediná byla prý oprávněna přijímat za stěžovatelku písemnosti; ani soud prvního stupně ani soud odvolací však prý navržené důkazy neprovedly.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 6 uložil stěžovatelce platebním rozkazem ze dne 25. 1. 1995 povinnost zaplatit žalobcům v dané právní věci částku 11.500.000,- Kč s příslušenstvím. Platební rozkaz byl doručen dne 30. 3. 1995 na adresu Praha 4, nám. bratří S. 477/10, na doručence bylo razítko a IČO stěžovatelky, jakož i podpis osoby, která zásilku převzala. Jelikož při písemném vyhotovení platebního rozkazu došlo k písařské chybě, bylo soudem dne 17. 7. 1995 vydáno opravné usnesení, doručené stěžovatelce na adresu L. 54, Praha 6 dne 25. 7. 1995; rovněž toto usnesení bylo stvrzeno razítkem stěžovatelky se správným IČO a podpisem. Soud tedy neměl pochybnosti o správném doručení písemností a vyznačil právní moc platebního rozkazu dne 15. 4. 1995 a opravného usnesení dne 10. 8. 1995. Odpor proti platebnímu rozkazu podala stěžovatelka až v červnu 1998 s tím, že jí platební rozkaz nebyl doručen. Obvodní soud uvedl, že platební rozkaz i opravné usnesení byly řádně doručeny a odpor proti platebnímu rozkazu tak prvním z výše uvedených ústavní stížností napadených rozhodnutí odmítl jako pozdě podaný podle Městský soud v Praze poté jako soud odvolací uvedené rozhodnutí zrušil, avšak ze zcela jiného důvodu, než stěžovatelka uváděla; jako jeden ze žalobců byl totiž označen v mezidobí zemřelý Ing. V. D. a bylo nutno zjistit okruh jeho dědiců. Po tomto zjištění soud prvého stupně rozhodl shodně jako v předešlém usnesení, přičemž odkázal na jeho důvody. Městský soud v Praze pak toto rozhodnutí potvrdil; k námitkám stěžovatelky zejména uvedl, že zásilka byla poštovním doručovatelem řádně doručena osobě, u které tento doručovatel - vzhledem k tomu, že disponovala firemním razítkem - oprávněně předpokládal, že přijímání pošty je s ohledem na její pracovní zařazení obvyklé. Příjímání pošty se nepochybně týká předmětu činnosti právnické osoby a o případném překročení oprávnění jednající osoby druhý účastník nemohl vědět. Odvolací soud rovněž odkázal na ust. obchodního zákoníku, dle něhož podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla- li třetí osoba vědět, že jednající k tomu není oprávněn.

S uvedenými závěry se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat; ve vztahu k dokazování, které stěžovatelka zpochybňuje, resp. vyjadřuje nespokojenost s tím, že nebylo podle jejího návrhu doplněno, lze pouze uvést, že nezávislý soud je oprávněn a současně i povinen odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Městský soud v Brně jako soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně vyslovil, proč nepovažuje doplnění dokazování ani argumentaci stěžovatelky pro podstatu věci za relevantní. Ústavní soud pak neshledal, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí a proto napadené rozsudky obecných soudů nepovažoval za stojící v rozporu s příslušnými články d, zakotvujícími právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Z obecného hlediska lze doplnit, že Ústavní soud není možno chápat jako orgán, který by byl povinen perfekcionosticky zkoumat veškeré stěžovatelem tvrzené formální, resp. procesní nedostatky vzniklé v řízení před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci. Ústavní stížností rovněž nelze dohánět to, co bylo v zásadě zanedbáno již dříve.

K té části ústavní stížnosti, která směřuje proti původnímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 2. 1999, sp. zn. , a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. , je nutno uvést, že takový návrh je z povahy věci nepřípustný (subsidiarita ústavní stížnosti). Uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 12. 1999 již zrušeno; požadovat dále zrušení i tohoto rozhodnutí městského soudu není možné, jelikož ústavní stížností nelze napadat rozhodnutí, kterým byla věc vrácena k pokračování v řízení; napadat je možno až konečná rozhodnutí, kterými byly v daném případě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , jež stěžovatelka ostatně také ústavní stížností - v této části z procesního hlediska správně - napadla.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů zčásti odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle a zčásti jako nepřípustná podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu