Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 661/03

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003, čj. - 34,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003, čj. - 34, pro porušení d (dále jen " ").

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem pro uznání ze dne 24. 9. 2002, čj. - 17, vyhověl žalobě P. e., a. s., na zaplacení náhrady za neoprávněný odběr elektřiny podle a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku Kč 67 496,80 s příslušenstvím. Vydání rozsudku pro uznání předcházel platební rozkaz, proti němuž podal stěžovatel včas odpor. Obvodní soud usnesením ze dne 25. 7. 2002 uložil stěžovateli, podle , aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení ve věci písemně vyjádřil a v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Dále stěžovatele poučil, že jestliže se v dané lhůtě bez vážného důvodu nevyjádří a ani soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání podle , pro jehož vydání nemusí být nařízeno jednání. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 13. 8. 2002. Stěžovatel ve stanovené lhůtě písemné vyjádření k žalobě nepodal, ani soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Obvodní soud poté vydal rozsudek pro uznání.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 5. 2. 2003, čj. - 34, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Odvolací soud přisvědčil obvodnímu soudu v tom, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny. Protože odvolací důvody [ , ], pro které by bylo možno rozsudek pro uznání zrušit, nebyly naplněny, odvolací soud jej podle potvrdil.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení . Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru a soudům obou stupňů vytýkal, že neaplikovaly ustanovení y a zasáhly tak do jeho ústavně zaručených práv na "řádné a veřejné projednání" věci. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací usnesením ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. , dovolání odmítl jako nepřípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl rozsudku Městského soudu v Praze jeho protiústavnost. Upozornil na své právo na "řádné a úplné projednání věci před soudem." Sám se svého práva na veřejné projednání věci soudem nevzdal, ani nesouhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízeného jednání. Vyjádření k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 nepodal proto, že se domníval, že jde o jinou věc, v níž byl zastoupen advokátem, proto se domníval, že veškeré písemnosti jsou zasílány též jeho právnímu zástupci. Tak tomu ovšem v dané věci nebylo, protože v ní právně zastoupen nebyl. Podle stěžovatele, bez náležitého skutkového projednání věci, ani případné nevyjádření se k výzvě soudu nemůže dát možnost vydat rozsudek pro uznání. Postup obecného soudu považuje za "negativní zásah" do svých ústavních práv. Tvrdí, že zejména došlo k porušení y, která "je vyšší relevance než běžný zákon." Článek 38 odst. 2 y nemá "žádné omezující podmínky" a "ve své formulaci a v pojetí aplikace je absolutní."

Ústavní stížnost není důvodná.

Aniž to stěžovatel uvádí výslovně, základem jeho ústavní stížnosti je zpochybnění ústavnosti ustanovení (dále též "OSŘ") a ustanovení s tímto souvisejících, která upravují kvalifikovanou formu rozsudku pro uznání, vycházející z presumpce uznání žalovaného nároku. Podle prvého odstavce , vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ( a 2 ) a věcí uvedených v a téhož zákona, místo výzvy podle , nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, aby ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Podle , jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. O tomto následku ( ) musí být poučen. Podle rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal ( ). Podle jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.

Ústavní soud konstatuje, že citovaná ustanovení nemohou být v obecné poloze v rozporu s ústavním pořádkem a jsou-li interpretována ústavně konformním způsobem, nemohou být ani v rozporu s ústavním pořádkem v jednotlivých individuálních věcech.

Požadavek efektivního soudního řízení bez zbytečných průtahů a požadavek spolehlivého zjištění skutečností, rozhodných pro spravedlivé rozhodnutí, tvoří základní komponenty práva na spravedlivý proces ve smyslu a násl. y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro civilní proces je přitom charakteristické, že zákon hovoří jak o požadavku rychlosti procesu, tak o nutnosti dbát dalších důležitých principů a hodnot v jednom a tomtéž ustanovení (srov. ). Česká právní úprava v zásadě umožňuje, aby v řízení bylo vyhověno v maximální možné míře principu slyšení obou stran. Právní úprava však nesmí poskytovat podmínky umožňující bezdůvodné protahování řízení pro absolutizované lpění na dosažení co nejspolehlivějšího poznání stavu věcí. Výrazem těchto požadavků a poměřování hodnot a principů souvisejících s požadavkem na spolehlivé zjištění stavu věci na straně jedné a rychlosti řízení na straně druhé jsou i stěžovatelem zpochybňovaná ustanovení . Není proto důvodné tvrzení stěžovatele, že y znemožňuje zákonnou úpravu rozsudku pro uznání, tj. úpravu, která byla tradiční i v právním řádu předkomunistického Československa a která je i z komparativního pohledu obvyklá v právních systémech Evropy a Ameriky.

V přezkoumávané věci stěžovatel, podle svého vlastního tvrzení, jednal v omylu, když neodpověděl na výzvu obecného soudu v soudem určené lhůtě. Domníval se totiž, že jde o věc, v níž je zastoupen svým právním zástupcem. V tomto smyslu stěžovatelova nečinnost způsobená jeho vlastní nedbalostí a následné vydání rozsudku pro uznání není a nemůže být protiústavní. Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24.února 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu