Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 222/03

Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele JUDr. J. J., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2003 č. j. -63, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2002 č. j. -43 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2001 č. j. -16, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Telefaxovým podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 30. dubna 2003 a doplněným předložením jeho originálu dne 5. května 2003, stěžovatel co do svých tvrzení doplnil a ve vztahu k návrhovému žádání odpovídajícím způsobem rozšířil svůj návrh ze dne 24. května 2002, jímž brojil proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2002 č. j. -43 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2001 č. j. -16. Ve svém "doplňujícím a rozšiřujícím" podání se domáhal, kromě původního návrhu na kasaci již citovaných rozhodnutí, i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2003 č. j. -63.

Uvedený původní návrh byl dle nápadu a rozvrhu práce přidělen k projednání a rozhodnutí IV. senátu Ústavnímu soudu, jenž jej usnesením ze dne 17. dubna 2003

sp. zn.

odmítl poté, co dospěl k závěru, že je co do v něm obsažených tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv zjevně neopodstatněný.

Se zřetelem k naznačeným časovým souvislostem a důsledkům z toho plynoucím tak bylo podání ze dne 30. dubna 2003, resp. 5. května 2003 posouzeno jako samostatný návrh, jemuž byla přidělena

sp. zn.

.

S ohledem na návrhový petit a sdělení Ústavního soudu publikované ve Sbírce zákonů pod č. 32/2003 Sb. III. senát Ústavního soudu za dané procesní situace konstatoval, že lhůta k ústavní stížnosti je zachována i vůči shora označeným rozhodnutím vrchního a krajského soudu, přičemž její nepřípustnost v tomto rozsahu není rovněž dána ( , ve znění pozdějších předpisů, a contrario). Dále si připojil k ústavní stížnosti spis vedený pod

sp. zn.

, náležitě se seznámil s jeho obsahem, vzal v úvahu výhrady stěžovatele a po posouzení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že pokud stěžovatel brojil proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2002 č. j. -43, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2001 č. j. -16, jedná se o výtky zjevně neopodstatněné. S předestřenými námitkami stěžovatele se Ústavní soud vypořádal v již citovaném usnesení ze dne 17. dubna 2003, přičemž i třetí senát zastává ohledně předmětné problematiky shodné stanovisko ve vztahu k jejímu posouzení z pohledu kritérií ústavnosti. Proto na rozhodovací důvody tam uvedené pro stručnost, jakož i nadbytečnost jejich (případně jinak formulovaného) opakování odkazuje. Zbylo tak vypořádat se s výhradami stěžovatele směřujícími do shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání směřující do výše označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud po posouzení věci stěžovatele nehledal, že by se v případě řešení otázky, zda se lze žalobou podle ustanovení domáhat určení, že přeměna investičního fondu na otevřený podílový fond je neplatná, jednalo o otázku zásadního právního významu. Na podporu svého závěru rovněž odkázal i na svůj rozsudek ze dne 1. června 2000 sp. zn. (uveřejněný pod č. 128 in: Soudní judikatura č. 11/2000, str. 430 a násl.).

V daném ohledu, opíraje se o přípustnost dovolání dle , stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká, že otázkou zásadního právního významu byla nejen otázka, jejímž posouzením se tamní soud zabýval, nýbrž především otázka právního nástupnictví po zaniklém investičním fondu a přechodu jeho závazků v důsledku jeho přeměny na otevřený podílový fond. V této souvislosti tvrdí, že byl zkrácen na svém právu tím, že mu bylo hrubě odepřeno právo na vydání zákonného rozhodnutí po věcném přezkumu jeho žalobního návrhu, neboť to, že předmětná problematika není upravena zvláštním procesním ustanovením, jak na tuto skutečnost poukázaly obecné soudy, nemůže být dle náhledu stěžovatele přičítána k jeho tíži. Tvrdí, že mu měla být tímto nesprávným postupem soudu, jak uvedený postup podřazení pod normativní rámec jednoduchého práva stěžovatel charakterizuje, v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem ( ). Stěžovatel s odkazem na tyto výhrady namítal dotčení ve svých ústavně zaručených právech zakotvených v , , a d, y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Uvedené námitky stěžovatele nejsou důvodné. Již ve shora citovaném usnesení Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že za porušení nebo omezení práva na soudní ochranu nelze považovat případ, kdy obecné soudy vysloví, že ustanovení nelze použít obecně pro přeměnu fondu jako takovou, když k provedení přeměny je třeba usnesení valné hromady, proti kterému se akcionáři akciové společnosti mohou dostatečným způsobem bránit u soudu podle speciálních ustanovení obchodního zákoníku zvláštní určovací žalobou (což stěžovatel taktéž učinil).

Pokud se dovolací soud coby otázkou zásadního právního významu nezabýval problematikou právního nástupnictví po zaniklém investičním fondu a přechodu jeho závazků v důsledku jeho přeměny na otevřený podílový fond, je třeba poukázat v reakci na tuto námitku stěžovatele na to, že před obecnými soudy podal žalobu o určení, že přeměna společnosti žalovaného (M., investiční fond, akciová společnost) na otevřený podílový fond je neplatná. Problematikou nastolenou stěžovatelem ohledně právního nástupnictví se odvolací soud při svém rozhodování nezabýval a jeho usnesení, resp. rozhodovací důvody nebyly z hlediska právního posouzení věci na této otázce založeny. Proto nemohla být ani předmětem případného přezkumu ze strany Nejvyššího soudu z pohledu zvažování naplnění podmínek

V ostatním, se zřetelem k tomu, zda se skutečně jedná o otázku v té které věci zásadního právního významu, Ústavní soud v souladu s dnes již svou ustálenou judikaturou připomíná, že tuto úvahu dovolacího soudu není zásadně oprávněn přezkoumávat. Předmětem ústavní stížnosti v daném kontextu může být toliko denegatio iustitiae. Nutno říci, že Nejvyšší soud svým povinnostem dostál, dovoláním stěžovatele se v intencích podmínek uvedených v řádně zabýval a svůj postoj k dané problematice adekvátně vyjádřil.

Případná není konečně ani výtka, dle níž měla být stěžovateli v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, a kterou údajně v rozporu s právem na spravedlivý proces nevzal Nejvyšší soud v úvahu. Na podporu tohoto tvrzení stěžovatelem předložený judikát se potom na danou situace nikterak nevztahuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001 sp. zn. ). Stěžovatel uvedenou námitku zakládá na svém odlišném právním posouzení věci, tj. nesouhlasu se samotnou soudem realizovanou aplikací práva, jež sama o sobě, vykazujíc co do jejího uplatnění ústavní konformitu [srov. k tomuto kupř. nález ve věci

sp. zn.

(uveřejněný pod č. 98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000, str. 17 a násl.), nálezy ve věci

sp. zn.

,

sp. zn.

(uveřejněné pod č. 126, 127 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2003, str. 85 a násl., str. 95 a násl.) a další], nemůže znamenat porušení označeného ústavního práva. Pokud se jí potom Nejvyšší soud explicite nezabýval, když obsahově odůvodnění jeho rozhodnutí dopadá i na ni, konal zcela ve shodě se směrnicí uvedenou , stanovící, že k vadě uvedené v přihlédne, a to i ex offo, je-li dovolání přípustné.

Z důvodů takto stručně vyložených byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2004