Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 407/02

Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele V. Š., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2003 č. j. -308, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. dubna 2002 č. j. -257, ve znění opravného usnesení ze dne 21. května 2002 č. j. -264, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. března 2001 č. j. -210,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností ze dne 22. června 2002 a doplněnou podáním ze dne 18. července 2002 a 3. února 2004, splňující i v ostatním formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, a to s poukazem na tvrzené porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v a d, jakož i obdobně garantovaných Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Dodatkového protokolu k této úmluvě.

Poté, co zrekapituloval občanskoprávní věc, jež byla předmětem předchozího řízení, vyústily jeho stížnostní body jednak v námitku, dle níž obecné soudy nesprávné dovodily, že pozemek, jehož se dané řízení týkalo, nespadá pod režim , ve znění pozdějších předpisů, a tudíž nedošlo ex lege ke vzniku nájemního vztahu, jak jej předpokládá tohoto zákona; jednak potom stěžovatel nesouhlasil s jejich závěrem o tom, že stavba na tomto pozemku zřízená a ve vztahu k níž se domáhal jejího odstranění, není stavbou neoprávněnou. Nejvyšší soud potom jako soud rozhodující o dovolání nedostál své přezkumné povinnosti, když stěžovatel má za to, že se v případě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu [ ], a to nejen pro tento spor, nýbrž i "pro budoucí posuzování práva vlastníků pozemků, na nichž nájemní vztah vznikl ex lege dle , k nájemnému z tohoto nájemního vztahu". V petitu svého návrhu stěžovatel posléze navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud mimo jiné zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. dubna 2002 č. j. -257, ve znění opravného usnesení ze dne 21. května 2002 č. j. -264, (I.) potvrdil v části výroku II. rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. března 2001 č. j. -210, kterou byla zamítnuta žaloba o odstranění stavby komunikace z pozemku č. 1196/2 v katastrálním území S. a uvedení pozemku do řádného stavu. V ostatním (II.) byl citovaný rozsudek nalézacího soudu zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Rozhodnutí soudu odvolacího napadl stěžovatel spolu s ústavní stížností dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení , a které opíral o tvrzení, že v dané věci byla řešena nesprávně právní otázka, jíž považuje za zásadního významu.

Ústavní soud, vědom si pořadu práva, vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten usnesením ze dne 25. listopadu 2003 sp. zn. -308 opravný prostředek stěžovatele bez odůvodnění odmítl, neboť jej neshledal přípustným ( ).

Poté přistoupil Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti.

Výhradami stěžovatele, jimiž brojil proti závěrům obecných soudů ohledně právního názoru stojícím na stanovisku, že na předmětný pozemek se nevztahuje , se nezabýval, neboť mu to za daného procesního stavu nepřísluší. Tyto námitky se totiž upínají k rozhodování Okresního soudu v Jičíně v rozsahu, v němž byl jeho rozsudek Krajským soudem v Hradci Králové zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Z tohoto pohledu není rozhodné, že odvolací soud vyslovil v naznačeném směru svůj závazný právní názor na otázku stěžovatelem jinak nahlíženou, neboť z uvedeného je zřejmé, že obecné soudy (přinejmenším okresní soud, pokud nebude do jeho rozhodnutí podáno odvolání) jsou povinny vydat rozhodnutí nová, kdy teprve poté bude předmětné řízení pravomocně skončeno. Stěžovatel tak nedostál požadavku subsidiarity vyjádřenému v ust. , ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného důvodu byl jeho návrh podle ustanovení téhož zákona v této části jako nepřípustný odmítnut.

Zbývá tedy posoudit námitky stěžovatele se zřetelem k rozhodnutí obecných soudů ohledně zamítnutí návrhu na odstranění na něm zřízené komunikace. Ve vztahu k této otázce stěžovatel tvrdil, že nesprávně vyšly z toho, že předpoklad vzniku neoprávněné stavby byl upraven ust. , , ve znění před novelizací provedenou Má zato, že tak tomu bylo pouze u pozemků užívaných v právním režimu podle hlavy IV. , před novelizací, přičemž se nevztahovala na pozemky v tzv. nuceném pachtu (zák. č. 55/1947 Sb., , ). Stěžovatel dále uvádí, že soudy odpovídajícím způsobem nezohlednily ani ustanovení , a , před novelizací, a nadto vadně dovodily, že tohoto zákona koncipuje odstranění stavby na cizím pozemku jako právní následek pouze neoprávněného jednání občanů, a tudíž neoprávněným stavebníkem nemohla být socialistická organizace.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, ani řádnou další odvolací instancí. Není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv ( y ČR). Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda aplikace jednoduchého práva v daném případě učiněná obecnými soudy je důsledkem interpretace, která by v konkrétním případě byla způsobilá vykročit z kautel zaručených v hlavě páté d ve smyslu svévolné aplikace práva a zasáhnout tak do vlastnického práva, jehož porušení stěžovatel rovněž namítá.

Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy postupovaly způsobem ústavně souladným. Pro závěr o věcné správnosti napadených rozhodnutí v části, v níž je ústavní stížnost přípustná, postačí poukázat na to, že v daném případě stavebník, jenž zřídil spornou stavbu prokazatelně před účinností , a jejíhož odstranění se stěžovatel domáhal, nebyl občanem (fyzickou osobou).

Právní konstrukce neoprávněné stavby, tak jak znal tento právní institut , ve znění účinném před novelizací provedenou (tj. do 31. 12. 1991), byla založena na tom, že neoprávněným stavebníkem mohl být pouze občan. Jinými slovy vyjádřeno, tehdejší normativní rámec, na rozdíl od úpravy provedené , striktně vymezil okruh subjektů, jež byly způsobilé zřídit neoprávněnou stavbu se z toho plynoucími (negativními) právními důsledky, jako kategorii zahrnující toliko osoby fyzické. Je-li potom třeba v daném případě hodnotit zřízení neoprávněné stavby z pohledu právní úpravy platné a účinné v době jejího vzniku jako věci v právním smyslu [srov. intertemporální ustanovení (původně ) a ( ve spojení se )], nejedná se ve věci stěžovatele o stavbu neoprávněnou ve smyslu (tehdy platných) občanskoprávních předpisů. Z tohoto důvodu se tudíž stěžovatel nemůže úspěšně žalobou domáhat ani realizace oprávnění plynoucího z ust. ve znění , resp. předtím (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 1999 sp. zn. , publikovaný in: Právní rozhledy č. 5/1999, str. 268 a násl.). Okresní soud v Jičíně, a stejně tak i Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, tak při svém rozhodování postupovaly ve shodě s citovanými ustanoveními zákona.

Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud v souladu se svou dnes již ustálenou judikaturou poznamenává, že úvahu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat. Předmětem ústavní stížnosti v daném kontextu může být toliko denegatio iustitiae. Nutno říci, že Nejvyšší soud v tomto směru svým povinnostem dostál a dovoláním stěžovatele se zabýval. Jeho rozhodnutí nadto v souladu se zákonným oprávněním neobsahuje odůvodnění ( ), pročež se z pohledu věcného jakémukoliv přezkumu vymyká.

V důsledku takto vyložených důvodů Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv, jejichž dotčení stěžovatel namítal, neshledal. Proto ústavní stížnost v části, v níž byla přípustná (viz výše), pro její zjevnou neopodstatněnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2004