Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 383/01

Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Nykodýma, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeného JUDr. M. M., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2001, sp.zn. a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2000, sp.zn. ,

t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 21. 6. 2001 domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž byl shledán vinným spácháním trestného činu ublížení na zdraví [ , trestního zákona v tehdy platném znění, dále jen "tr.zák."], za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jenž byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců a tvrdil, že soudy porušily d (dále jen " ") a y, podle kterých jsou povinny zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [ , , a zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [ zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Brně [ ] shledal stěžovatele vinným tím, že (v souvislosti s dlouhodobým sporem) na hranici svého pozemku fyzicky napadl svoji sousedku, tak že ji jednou rukou přidržoval a druhou rukou ji opakovaně udeřil železnou tyčkou o váze 985 g do hlavy, čímž jí způsobil lehké poranění s dobou citelného omezení na dobu 8-10 dnů. V odůvodnění rozsudku soud popsal a důkazy podpořil svůj popis skutkového děje, rozebral rozpory v jednotlivých výpovědích a podrobně se zabýval i otázkou trestní odpovědnosti stěžovatele. Krajský soud v Brně usnesením [ ] zamítl odvolání stěžovatele, které přezkoumával v režimu tzv. plné revize [§ 254 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád ve znění účinném do 31. 12. 2001, dále jen "tr.ř."], když námitky stěžovatele týkající se neúplnosti dokazování a nezákonného hodnocení důkazů nepovažoval za důvodné.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že k porušení ústavnosti mělo podle stěžovatele dojít tím, že obecné soudy rozhodovaly na základě neúplného dokazování a na základě nezákonného hodnocení provedených důkazů, protože rozhodovaly v rozporu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného. Soudy jednostranně vycházely z výpovědí poškozené a jejích příbuzných a nevzaly v úvahu rozpory, které vzbuzovaly pochybnosti o jeho vině. Nebyla důsledně prověřena obhajoba stěžovatele a nebyla zkoumána otázka jeho trestní odpovědnosti. Tím soudy porušily ust. § 2 odst. 5 a 6 tr.ř. Ve svém vyjádření doručeném dne 2. 10. 2001 stěžovatel trval na tom, že soudy nezhodnotily objektivně jeho vinu a trestní odpovědnost a že se důsledně nezabývaly otázkou věrohodnosti jednotlivých svědků. Tím porušily právo na soudní ochranu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti ( y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [ zákona, ve spojení s a 10 a dále y ČR], protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Přehlédnutí vyzařování základních práv a svobod do právních norem jednoduchého práva při jejich aplikaci anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody.

Stěžovatel v podstatě namítá, že obecné soudy neměly pro své závěry oporu v provedených důkazech. Námitky tak jednoznačně směřují do oblasti práva na spravedlivý proces. Avšak soudy se s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti beze zbytku vypořádaly. Stížnostní námitky se v podstatě shodují s námitkami uplatněnými v jeho odvolání. Tyto námitky krajský soud shledal nedůvodnými a tento závěr přesvědčivě odůvodnil. Pečlivě byla vypořádána otázka věrohodnosti svědků, stejně jako byla zdůvodněna nadbytečnost ohledání na místě samém. S logickou přesvědčivostí bylo také vyloženo, proč soud neuvěřil obhajobě stěžovatele, který namítal, že nebyl fyzicky schopen popsaného útoku. K otázce trestní odpovědnosti částečně zpochybňované formulacemi znaleckého posudku krajský soud (v souladu s trestním řádem) uvedl, že znalecký posudek podléhá hodnocení jako každý jiný důkaz, s tím že městský soud se přiklonil ke stanovisku, které znalci podali v průběhu hlavního líčení. Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů a myšlenkové postupy, které k nim vedly, jsou v souladu s ústavně garantovaným komplexem práv na spravedlivý proces, a že právní normy (procesních i hmotněprávních předpisů) byly aplikovány ústavně konformním způsobem.

Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a respektují jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 18. února 2004

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda senátu