Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 575/03

Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele P. K., zastoupeného JUDr. A. U., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2003 č. j. -64 a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. srpna 2002 č. j. -39, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, jimiž byl zavázán vyklidit byt č. 41, nacházející se ve čtvrtém patře domu č. 3 na ulici Ž. v Praze 6, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Uvedl, že podle jeho přesvědčení obecné soudy závěr o tom, že s nájemkyní bytu nežil nejméně 3 roky před její smrtí ve společné domácnosti učinily v rozporu s provedeným dokazováním, činily nesprávné závěry o věrohodnosti jím navržených svědků, provedené důkazy nehodnotily nestranně, a proto jejich postup a citované rozsudky považuje za rozhodnutí, která jsou v rozporu s a 4 a s d, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Poukázal také na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

a

s tím, že s přihlédnutím k nim oba soudy neposuzovaly věc ve vztahu k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku, nevzaly zřetel na nepřiměřenou tvrdost, která vznikla při výkonu práva vlastníka vůči němu, když v bytě bydlí s rodinou, a uložením povinnosti byt vyklidit se tak dostal do neřešitelné situace.

Z obsahu stížností napadených rozhodnutí soudů zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Městský soud v Praze přezkoumal rozsudek soudu I. stupně dle § 212 a § 212a obč. soudního řádu, doplnil dokazování odvolatelem navrženým výslechem svědkyně a opodstatněně shledal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. srpna 2002 č. j. -39, jímž byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit předmětný byt ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku a uhradit náklady řízení žalobci, správným, vydaným po spolehlivě zjištěném skutkovém stavu, na základě hodnocení provedených důkazů, jež bylo v souladu s § 132 obč. soudního řádu. V odůvodnění rozsudku se s poukazem na obsah ustanovení § 706 odst. 1 a § 126 obč. zákona vypořádal se všemi námitkami v odvolání uplatněnými a na toto odůvodnění lze v dalším odkázat. Nutno dodat, že se stěžovateli nepodařilo prokázat existenci společné domácnosti s uživatelkou bytu po dobu tří let před její smrtí, tedy prokázat, že s ní tvořil společnou domácnost tak, jak to vymezuje i obsah ustanovení § 115 obč. zákona. Pokud se v ústavní stížnosti dovolává § 3 obč. zákona, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, je třeba uvést, že v předmětné věci výkon oprávněných vlastnických práv žalobce nelze označit za jednání, jež by bylo možno považovat za zásah do práv a oprávněných zájmů žalovaného, když tomu právo nájmu bytu nevzniklo a jeho zájem byt užívat nelze považovat za zájem oprávněný. Proto také postup žalobce není možno mít za konání v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V tomto směru se nelze ani dovolávat v návrhu citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, jež na skutkové okolnosti v předmětné věci nedopadají.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s , ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2004