Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 423/03

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti B. H., zastoupeného Mgr. M. Š., advokátem, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2003, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. , za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, a za vedlejšího účastenství MUDr. Romana B.,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 6. srpna 2003 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), podání, které nesplňovalo náležitosti ústavní stížnosti. S ohledem k této skutečnosti byl navrhovatel vyzván k odstranění vad podání. Dne 8. října 2003 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, vyhotovená právním zástupcem stěžovatele, z níž se podává, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým bylo ve věci samé potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o úhradu nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč.

Stěžovatel se uvedenou žalobou domáhal ochrany svých osobnostních práv, do nichž mělo být zasaženo jednáním MUDr. Romana B. (dále jen "vedlejšího účastníka"), který dne 17. listopadu 1997 vnikl do bytu, ve kterém se stěžovatel zdržoval, a kde byl vedlejším účastníkem fyzicky napadnut. Dále mělo docházet k zastrašování stěžovatele telefonickými hrozbami vedlejšího účastníka, a dále dne 8. prosince 1997 měl být napaden vedlejším účastníkem ve vinárně v Karlových Varech. Krajský soud se však zabýval pouze napadením stěžovatele dne 17. listopadu 1997, nikoliv však dalšími dvěma případy, které, dle názoru soudu, nebyly dostatečně prokázány. Odvolací soud se se skutkovým zjištěním ztotožnil a návrhy stěžovatele o doplňování dokazování odmítl. Na rozdíl od soudu prvého stupně dospěl k závěru, že vedlejší účastník se svým jednáním dopustil zásahu do osobnostních práv stěžovatele, neshledal však předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy.

V postupu obecných soudů stěžovatel shledal porušení svých základních práv a svobod, zaručených v d (dále jen ""). V této souvislosti stěžovatel odkázal i na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

(nález č. 10, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil účastník - Vrchní soud v Praze, prostřednictvím předsedkyně senátu 1 Co. Ta plně odkázala na rozsudek odvolacího soudu a jeho odůvodnění

Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Krajského soudu v Plzni vedený pod sp. zn. . Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ústavní stížnosti i ze spisového materiálu je zjevné, že stěžovatel měl být dne 17. listopadu 1997 vedlejším účastníkem napaden. Toto napadení bylo posuzováno jako přestupek a vedlejší účastník byl Magistrátem města Karlovy Vary, potrestán, dle ustanovení lit. c) a lit. a) , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, blokovou pokutou. Uvedené napadení proběhlo v uzavřených prostorech, kdy jedinou svědkyní a zároveň poškozenou měla být přítelkyně stěžovatele - bývalá přítelkyně vedlejšího účastníka. Tento konflikt nebyl mezi stranami sporný. Soud prvého stupně však neshledal, že by tímto útokem došlo k takovému zásahu do osobnostních práv stěžovatele, jak ho stěžovatel prezentoval. Navíc neunesl břemeno důkazů ve vztahu k rozsahu poranění. Předložené lékařské zprávy se týkaly zranění ze dne 16. listopadu 1997, která však neměla s projednávaným jednáním spojitost. Další tvrzené útoky nebyly stěžovatelem prokázány. Při jednání krajského soudu dne 4. prosince 2002 stěžovatel neučinil další skutková tvrzení, ani nenavrhl provedení dalších důkazů (č.l. 65). V odvolání proti rozsudku (č.l. 81) však namítl, že nebyly veškeré důkazy provedeny.

Odvolací soud, po důkladném prověření všech podkladů, neshledal, že by došlo k dalším útokům ze strany vedlejšího účastníka. Dospěl sice k závěru, že útok vedlejšího účastníka ze dne 17. listopadu 1997 byl neoprávněným zásahem do osobnostních práv stěžovatele, neshledal však předpoklady pro přiznání nemajetkové újmy dle ustanovení , neboť stěžovatel neprokázal snížení svojí důstojnosti a vážnosti ve společnosti ve značné míře, právě v důsledku jednání vedlejšího účastníka. Svoji přezkumnou činnost tedy odvolací soud uzavřel potvrzujícím rozsudkem.

Ústavní soud ve své konstantní a obecně dostupné judikatuře nesčetněkrát upozornil na své postavení ve vztahu k obecným soudům a jejich rozhodování, a nepovažuje proto za potřebné tyto obecně známé judikáty znovu připomínat.

Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů pochybení, či krok, který by byl způsobilý zasáhnout do práv stěžovatele na spravedlivý proces. Skutečnost, že odvolací soud dospěl k závěru, že sice došlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatele, ale nepřiznal mu požadovanou finanční kompenzaci, nelze za takové narušení považovat. Ustanovení y, zaručuje každému, že jeho věc bude projednána soudem za podmínek a při dodržení pravidel, která jsou předem a zcela jednoznačně dána. Toto základní právo nezaručuje a ani s ním není možné spojovat nárok na rozhodnutí ve prospěch té či oné strany sporu, v tomto případě ve prospěch stěžovatele. Proto, pokud jde o tvrzené porušení y, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanoveníy zaručeno, a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně, v jeho ustálené judikatuře, vyloženo. Jinými slovy, tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článkuy, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátoud (např.

in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.

Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí stěžovatel skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituovánay, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (y ČR), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (y ČR).

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. února 2004

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu