Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 485/03

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. F. B., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. ledna 2002, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [, , , odst. 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon], napadl stěžovatel rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. ledna 2002 (-92), kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně (J. K.) o určení vlastnického práva, eventuálně o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, zrušeno podílové spoluvlastnictví k blíže v rozhodnutí označeným nemovitostem, tyto nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví stěžovatele s tím, že tento je povinen žalobkyni zaplatit na vypořádací podíl částku 700.000,- Kč. Stěžovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasil a navrhl zrušit rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. ledna 2002 (-92).

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Proti ústavní stížností napadenému rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. ledna 2002 (-92) bylo přípustné odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Z připojených příloh je zřejmé, že stěžovatel odvolání podal. Rozhodl o něm Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. května 2002

(-115), kterým byl napadený rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově, jak je vpředu označen, v podstatné části potvrzen, v části bylo konstatováno, že zůstává nedotčen. Tento rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích byl napaden dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 2003 (-142) odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti [ ve spojení s ].

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., č. usn. 18, Praha 1997) smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [ písm. d)y ČR, , odst. 3 písm. a) zákona], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Ve své ústavní stížnosti napadá stěžovatel pouze rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově, jak je vpředu označen, a navrhuje zrušení pouze tohoto rozhodnutí, ačkoli na základě odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, které bylo napadeno ústavní stížností, rozhodoval ve věci Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž odvolacím důvodům stěžovatele nepřisvědčil. Právě toto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jak je vpředu označeno, je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona]. Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání z procesních důvodů, a proto Ústavní soud nepovažuje rozhodnutí o dovolání za rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které by mělo být ústavní stížností napadeno.

Všechny tyto skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle zákona pro rozhodnutí o ústavní stížnosti natolik relevantní, že Ústavní soud byl nucen ústavní stížnost stěžovatele odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].

Poučení: Proti usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. února 2004