Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 102/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. L., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2001, čj. - 29,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu 14. 2. 2002 prostřednictvím faxu a 18. 2. 2002 poštou, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud").

Stěžovatel uvedl, že u něj Finanční úřad v Hradci Králové (dále jen "finanční úřad") zahájil daňovou kontrolu a dodatečně mu vyměřil daň. Zpráva o výsledku daňové kontroly obsahuje popis daňového řízení s jiným subjektem, který byl účastníkem sdružení bez právní subjektivity spolu se stěžovatelem. Stěžovatel nebyl, podle svých slov, seznámen s důkazními prostředky, které proti němu správce daně shromáždil. Postupem správního orgánu mu bylo odepřeno jeho právo zakotvené v y, protože se nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Rozhodnutím krajského soudu, Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen "finanční ředitelství"), a finančního úřadu byla, podle stěžovatele, porušena jeho práva zaručená ; , zejm. odst. 5; až 40; d (dále jen ""); Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále byla porušena ust. , zejm. odst. 1 a 8; ; ; a , o správě daní a poplatků (dále jen "").

V souladu s ust. , 4 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud konstatoval, že stěžovatel polemizuje s právními názory, které byly podrobně zdůvodněny v napadeném rozsudku. Vyjádřil přesvědčení, že postupoval v souladu s platnými právními předpisy i stěžovatelem citovanými právy zaručenými muu.

Finanční ředitelství uvedlo, že setrvává na svém stanovisku vyjádřeném v rozhodnutí a ztotožňuje se s názorem krajského soudu.

Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, nutné k jejímu meritornímu projednání. Ústavní stížnost byla po formální stránce shledána bez vad a způsobilá dalšího přezkumu.

Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Ze spisu sp. zn. Krajského soudu v Hradci Králové bylo zjištěno, že rozhodnutím finančního úřadu ze dne 16. října 2000, čj. 166668/00/228911/8655, byla stěžovateli, po předcházející daňové kontrole, dodatečně vyměřena daň z příjmů. Proti rozhodnutí správce daně podal stěžovatel odvolání, finanční ředitelství je zamítlo rozhodnutím ze dne 20. února 2001, čj. FŘ/7530/110/2000. Žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství zamítl krajský soud shora označeným rozsudkem.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (, y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy (y ČR). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C.H.Beck, Praha 1995, str. 281].

Stěžovatel polemizuje s právními názory, které zaujal krajský soud, namítá, že byla porušena ustanovení , zejm. odst. 1 a 8; ; ; a . Z obsahu spisu však vyplývá, že se všemi námitkami se obecný soud vyrovnal a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Zdůvodnil, proč nelze aplikovat výklad stěžovatele, který ze znění dovodil, že právní moc rozhodnutí o dodatečném stanovení daně i na základě dodatečného daňového přiznání je překážkou pro její další dodatečné stanovení. Obecný soud také odůvodnil, proč byly splněny zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek a vysvětlil, z jakých důvodů nelze akceptovat obhajobu stěžovatele, že důvody pro stanovení daně podle pomůcek se nalézají pouze u druhého účastníka sdružení. Kromě porušení obecného práva stěžovatel namítal i porušení svých ústavně zaručených práv, ačkoli to blíže nespecifikoval. Z jeho návrhu lze dovodit, že porušení práva na spravedlivý spatřuje zejména v porušení norem obecného práva. Po přezkoumání obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že nedošlo ani k porušení norem obecného práva ani k zásahu do práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1y. Nebylo porušeno ani právo zaručené y.

V této souvislosti stěžovatel také namítá porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je nezbytné připomenout přesné znění tohoto článku. Tento článek totiž zmiňuje pouze rozhodnutí o občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění. Ustanovení čl. 6 odst. 1 nelze obecně aplikovat, bez dalšího, na všechna řízení týkající se daní. Je aplikovatelné pouze v případě, že v rámci tohoto řízení dochází k uložení nějaké sankce, která má charakter trestání v rámci trestního obvinění ve smyslu citovaného ustanovení Úmluvy (v daném případě správního trestání, např. penále z doměřené daně). K tomu blíže judikatura Evropského soudu pro lidská práva [viz např. rozsudek ve věci J. B. proti Švýcarsku ze dne 3. 5. 2001].

Podle stěžovatele došlo také k porušení y, protože se nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. K podmínkám stanovení daně na základě pomůcek se v několika rozhodnutích vyjádřil také Ústavní soud [viz např. usnesení ze dne 5. 11. 2002,

sp. zn.

; usnesení ze dne 6. 11. 2000,

sp. zn.

; nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 23, C.H.Beck, Praha 2002, str. 251]. K tomuto zvláštnímu režimu dokazovaní v rámci daňového procesu správce daně přistupuje za striktně vymezených podmínek až tehdy, když daňový subjekt nesplní některou ze svých zákonných povinností. Porušení odst.y stěžovatel dovozuje z rozpornosti konstatování finančního ředitelství (potvrzeného obecným soudem). To na jedné straně konstatovalo, že podmínky pro použití pomůcek jsou dány u stěžovatele ze stejných důvodů jako u osoby, se kterou se účastnil na sdružení, a na druhé straně finanční ředitelství uvedlo, že do spisů a jiných účetních písemností jiného daňového subjektu nemohl stěžovatel nahlédnout vzhledem k ustanovení , dle něhož nemůže daňový subjekt nahlížet do podkladů, do nichž nelze umožnit nahlédnutí s ohledem na povinnost zachovat v tajnosti poměry jiných daňových subjektů. Takové odůvodnění by bylo skutečně rozporné a neobhajitelné, pokud se týkalo pouze jiného daňového subjektu - osoby, která se se stěžovatelem účastnila na sdružení. U obou totiž správce daně zjistil stejné podmínky pro doměření daně. Jak ale vyplývá ze spisového materiálu a z odůvodnění rozhodnutí správce daně, tj. finančního úřadu, pomůcky, které použil, se týkaly i dalších daňových subjektů.

K ustanovení je třeba pro úplnost uvést, že toto ustanovení je nutno interpretovat a aplikovat s přihlédnutím k y a jejím dalším ustanovením. Takže je-li to vzhledem k okolnostem případu možné, jeví se nutným dovolit daňovému subjektu nahlédnout do příslušných písemností a nečinit z této možnosti, dané zněním , jen zřídka aplikovanou výjimku.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je stěžovatel namítal, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu