Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 564/03

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. O. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2003, č. j. - 349, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 2. 2003, č. j. - 336, a dále proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2002, č. j. - 306, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. 7. 2002, č. j. - 297,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu byla dne 29. 10. 2003 doručena ústavní stížnost stěžovatele, kterou se domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná , d (dále jen "").

V záhlaví citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2002, č. j. - 306, byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. 7. 2002, č. j. - 297, kterým bylo dle § 151 odst. 2, odst. 3 trest. řádu rozhodnuto, že se obhájci stěžovatele, JUDr. A. Š. přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za obhajobu stěžovatele v celkové výši 61 203,- Kč a dále bylo rozhodnuto, že témuž obhájci se nepřiznává odměna za tuto obhajobu ve výši 23 400,- Kč.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 2. 2003, č. j. - 336 byla stěžovateli dle § 152 odst. 1 písm. b) trest. řádu uložena povinnost nahradit státem vyplacené náklady obhajoby stanovené částkou 61 203,- Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o níž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 9. 7. 2003, č. j. - 349 tak, že stížnost zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze uvedl, že přezkoumal dle § 147 odst. 1 trest. řádu správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost není důvodná. Jak dále stížnostní soud uvedl, opodstatněnost vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce byla přezkoumána v souvislosti s námitkami, které stěžovatel uplatnil již ve stížnosti proti výše citovanému usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o odměně ustanoveného obhájce. Napadené usnesení krajského soudu bylo tedy vydáno za situace, kdy bylo nejen pravomocně rozhodnuto o přiznání odměny, ale kdy stát částku 61 203,- Kč obhájci již uhradil.

Všechna výše citovaná usnesení napadl stěžovatel ústavní stížností, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv vyplývajících z a y. Stěžovatel uvádí, že mu ustanovený obhájce v průběhu celého trestního řízení neupozornil před soudem na podstatné procesní vady, kterých se měly dopustit orgány činné v trestním řízení při výslechu svědků, a dále neupozornil na zjevné četné rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků a vypracovaných znaleckých posudcích. Tímto měl zvolený obhájce porušit povinnost chránit práva a oprávněné zájmy stěžovatele v trestním řízení. Dále stěžovatel uvádí, že dne 17. 4. 2001 zaslal Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci žádost o zproštění dosavadního obhájce obhajoby a ustanovení nového obhájce. Předseda senátu však neshledal důvod postupovat dle trest. řádu a žádosti nevyhověl. Stěžovatel také namítá, že ustanovený obhájce podal bez jeho vědomí odvolání, a to pouze do výroku o trestu. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem všechna v záhlaví citovaná usnesení obecných soudů zrušil.

Ústavní soud shledal, že v části, v níž stěžovatel napadá usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2002, č. j. - 306, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. 7. 2002, č. j. - 297, je stížnost stěžovatele nepřípustná.

Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Ústavní soud po prostudování spisu zjistil, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2002, č. j. - 306 (ve věci stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. 7. 2002 o návrhu obhájce na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhajoby) bylo stěžovateli doručeno dne 18. 10. 2002. Za situace, kdy Ústavní soud obdržel stěžovatelovo podání dne 29. 10. 2003, je zcela zřejmé, že v této části byl návrh stěžovatele podán po uplynutí zákonné lhůty (ust. 72 odst. 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Ústavní soud dále konstatuje, že v části, v níž stěžovatel napadá usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2003, č. j. - 349 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 2. 2003, č. j. - 336, je stížnost přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou.

Dle ustanovení y má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.

Čl. 40 odst. 3y garantuje obviněnému právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.

Po prostudování spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byl rozhodnutím soudce Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 8. 2000, č. j. - 11, ustanoven dle § 39 trest. řádu obhájcem JUDr. A. Š., neboť stěžovatel nevyužil svého práva si obhájce zvolit a šlo o případ nutné obhajoby dle § 36 odst. 3 trest. řádu. Poté, co nalézací soud rozhodl v trestní věci vedené proti stěžovateli rozsudkem ze dne 3. 4. 2001, č. j. - 208, zaslal dne 17. 4. 2001 stěžovatel krajskému soudu dopis, ve kterém žádal o změnu v osobě obhájce, neboť dle jeho slov ztratil ve stávajícího obhájce absolutní důvěru. Předseda senátu přípisem ze dne 18. 4. 2001, který byl stěžovateli doručen dne 20. 4. 2001, sdělil, že neshledal důvod postupu dle § 40 trest. řádu a dále stěžovatele informoval, že pokud si nezvolí nového obhájce, obhajuje jej ve věci stávající obhájce JUDr. A. Š.. Dne 18. 4. 2001 zaslal stěžovatel krajskému soudu odvolání proti výše citovanému rozsudku a požádal soud, aby mu ustanovil za obhájce advokátku Jeřábkovou (křestní jméno neuvedeno). Dne 19. 4. 2001 adresoval stěžovatel soudu další podání, v němž soud informoval o tom, že jej bude zastupovat zmíněná advokátka Jeřábková. Plná moc ovšem přiložena nebyla. Dne 25. 4. 2001 bylo tamnímu soudu doručeno zdůvodnění odvolání stěžovatele vypracované JUDr. A. Š., které směřovalo do výroku o vině, právní kvalifikaci i o trestu. Dne 26. 7. 2001 se konalo veřejné zasedání u Vrchního soudu v Praze, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka Liberec a stěžovatele. Jak vyplývá z protokolu o tomto jednání, stěžovatel byl zastoupen stále JUDr. Š., soudu nebylo oznámeno, že by si stěžovatel zvolil jiného právního zástupce.

Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel byl od počátku trestního řízení zastoupen jediným právním zástupcem. Pokud ke své ústavní stížnosti přiložil přípis České advokátní komory ze dne 28. 5. 2001, zn. 04 - 3947/01, ve kterém mu bylo sděleno, že mu Česká advokátní komora určila advokáta B. V., nelze mít za to, že tímto došlo k převzetí obhajoby stěžovatele novým obhájcem. Ani soudu nebyla předložena žádná nová plná moc o zastupování stěžovatele. Jak bylo uvedeno výše, při veřejném zasedání konaném poté, co byl určen stěžovateli k zajištění poskytnutí právní porady zmíněný advokát B. V., stěžovatel nenamítal nic k osobě JUDr. A. Š.. Poté, co bylo rozhodnuto krajským soudem ve věci přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, stěžovatel ve svém podání (stížnosti) ze dne 28. 7. 2002 vyjádřil nesouhlas s vyčíslenou odměnou a náhradami hotových výdajů. Tato stížnost byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta výše citovaným usnesením ze dne 26. 9. 2002 a stěžovatel byl v odůvodnění tohoto rozhodnutí poučen, že může podat návrh ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2, odst. 3 trest. řádu na obhajobu bezplatnou nebo na obhajobu za sníženou odměnu. Tento návrh však stěžovatelem podán nebyl.

Namítá-li tedy stěžovatel, že rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv vyplývajících z a y, Ústavní soud konstatuje, že takový zásah neshledal. Stěžovateli byla po celou dobu trestního řízení poskytnuta právní pomoc, a jelikož si obhájce sám nezvolil, byl mu ustanoven soudem. Jestliže po rozhodnutí v jeho trestní věci soudem nalézacím měl stěžovatel dojem, že mu ustanovený obhájce nevyhovuje, měl právo zvolit si obhájce jiného. Jeho právo na obhajobu tedy nebylo ničím omezeno. Pokud předseda senátu nevyhověl návrhu stěžovatele na ustanovení nového obhájce, postupoval tak dle ustanovení trestního řádu a v tomto postupu nelze spatřovat zásah do základních práv stěžovatele. Stejně tak napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, resp. usnesení Vrchního soudu v Praze týkající se povinnosti stěžovatele nahradit státem vyplacené náklady obhajoby jsou v souladu s ustanoveními "jednoduchého práva" (trestního řádu) a nelze v nich spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. Obě usnesení jsou dostatečně odůvodněna, soud se zabýval i otázkou, zda stěžovatel nemá nárok na obhajobu bezplatnou či sníženou.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení a podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2004

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda senátu