Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 13/04

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27. ledna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené advokátem JUDr. Z. A., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2003, č. j. - 172, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2001, č. j. - 121, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 4. 2001, č. j. - 98,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů, neboť se domnívá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle d (dále jen " "), kterému odpovídá i právo na soudní ochranu garantované Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v důsledku toho došlo k rozporu s y ČR.

V záhlaví citovaným rozsudkem o vydání nemovitostí Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl tak, že (I.) zastavil řízení proti vedlejšímu účastníku č.2 (žalovaný B. p. v P.), (II.) uložil vedlejšímu účastníku č. 1 (žalobce prof. arch. J. H. P.) zaplatit vedlejšímu účastníku č. 2 náhradu nákladů řízení ve výši 2 050,- Kč k rukám právního zástupce, a dále rozhodl, že (III.) stěžovatelka je povinna vydat vedlejšímu účastníkovi č. 1 dům čp. 1574, se stavební parcelou, parc. č. 2784 a pozemek vedený jako ostatní plocha parc. č. 2785, vše v k. ú. D.. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč.

Proti výše citovanému rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím rozsudku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi vedlejším účastníkem č. 1 a stěžovatelkou ve výroku o nákladech řízení ve vztahu ke státu potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku shrnul odvolací soud dosavadní průběh řízení a námitky uplatněné stěžovatelkou v jejím odvolání směřující především do dokazování před soudem nalézacím. Dále uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud shledal, ze soud I. stupně provedl dostatečné dokazování v intencích ust. , 3, a 4 a spolehlivě tak zjistil skutkový stav věci, z nějž vyvodil i správné právní závěry. Vyjádřil se dále i k důkazům předloženým stěžovatelkou, výslovně k předloženému kmenovému listu č. 15/36.

Stěžovatelka si k Nejvyššímu soudu ČR podala dovolání, které bylo v záhlaví citovaným rozsudkem zamítnuto. Stěžovatelka uplatňovala dovolací důvod dle , podle něhož lze podat dovolání z toho důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak uvedl dovolací soud, při posuzování této uplatněné vady je nutné vycházet z právního závěru, že o takovou vadu jde tehdy, projeví-li se vadný postup v řízení a je-li postup soudu nesprávný. Jak dále uvedl, o takový postup v řízení v konkrétním případě nešlo. Dále se soud dovolací vyjádřil i k námitkám stěžovatelky opřeným o ustanovení o. s. ř a dalšímu dovolacímu důvodu uplatňovanému stěžovatelkou, a to že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, tak, že tvrzením stěžovatelky nepřisvědčil a dovolání dle ustanovení jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že výše citovanými rozsudky obecných soudů byla porušena její práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka uvádí, že k tvrzenému zásahu do jejích základních práv došlo především tím, že soudy I. a II. stupně neprovedly jí navrhovaný důkaz státoobčanským spisem vedeným Obvodním úřadem pro P. pod č.j. 15/P-93, a tím založily soudy nepřezkoumatelnost a protiústavnost vydaných rozhodnutí. Zdůvodnění odmítnutí provedení důkazu pak stěžovatelka považuje za nedostatečné. Dále pak poukazuje na to, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací podporující jí navrhované důkazy. Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozsudky obecných soudů svým nálezem zrušil.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Tvrdí-li stěžovatelka, že výše citovanými rozsudky došlo k zásahu do jejího základního práva garantovaného y, Ústavní soud shledal její tvrzení neopodstatněnými. Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen v citovaném ustanovení y, resp. v Úmluvy nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Ustanovení hlavy páté y garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelčiny námitky, o nichž má za to, že podporují její tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatelka uvedla již v řízení před obecnými soudy. Sama okolnost, že soudy nepřisvědčily stěžovatelčině argumentaci, nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu.

Namítá-li stěžovatelka nedostatky v hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, je třeba připomenout, že soudy dle y ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle (dále " ") hodnotí důkazy podle své úvahy, resp. dle mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv.

Ústavní soud dále konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.

Ústavní soud po prostudování všech napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že soudy všech instancí postupovaly v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté y. Ústavní soud zjistil, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. V odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a své závěry detailně zdůvodnil. Stejně bezvadně postupoval i soud dovolací, který shledal napadené rozhodnutí soudu odvolacího v souladu se stávající judikaturou a ztotožnil se s právním názorem soudu II. stupně. Je tedy zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejího práva vyplývajícího z y, resp. Úmluvy.

Pokud se stěžovatelka domnívá, že zásahem do jejích práv vyplývajících z y, došlo také k porušení ustanovení y ČR, Ústavní soud konstatuje, že dané ustanovení y ČR je především kompetenční normou, která vymezuje rámec vztahu mezi soudní a zákonodárnou mocí. Z takového ustanovení nelze odvodit ústavně zaručené právo stěžovatelky, a proto se tímto tvrzeným zásahem Ústavní soud nezabýval.

Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích namítané ani jiné porušení ústavních práv. Je zřejmé, že zde není důvod, pro který by mělo být vyhověno návrhu stěžovatelky na jejich zrušení.

Proto Ústavní soud návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2004

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda senátu