Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 742/02

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. R., zastoupené JUDr. P. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2002, čj. - 31,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se včasnou ústavní stížností domáhala zrušení výše označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2001, čj. Sm 190/2001 - 21. Tímto usnesením odmítl městský soud námitky stěžovatelky podané do směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2001, čj. 190/2001 - 8.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její základní právo zakotvené v d (dále jen " "), tj. právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka tvrdí, že jí byla odňata možnost jednat před soudem v důsledku nesprávného postupu soudů, které z údajů na doručence dovodily, že stěžovatelka podala námitky opožděně. Podle stěžovatelky z těchto údajů nelze dovodit, zda a kdy byla vyzvána k převzetí zásilky. Pošta uložila zásilku na úložní dobu 15 dnů, což podle stěžovatelky znamená, že na doručence vyznačená úložní doba 10 dnů v době doručování této písemnosti vyznačena nebyla a k vyznačení této lhůty došlo dodatečně. To je patrné z Vydávací knihy Pošty 1 v Opavě, kterou stěžovatelka odvolacímu soudu předložila. Pošta u této zásilky nevyznačovala zvláštní úložní lhůtu, kterou by si Městský soud v Praze vyžádal. Zásilka byla stěžovatelce vydána dne 22. 5. 2001, přestože při desetidenní úložní době by jí v tento den již, podle Poštovních podmínek - Základních poštovních služeb, vydána být nemohla. Uvedeným pochybením tak došlo k tomu, že stěžovatelka si zásilku vyzvedla dne 22. 5. 2001. K tomuto datu považovala směnečný platební rozkaz za doručený a námitky proti němu podala dne 25. 5. 2001, tedy třetí den od tohoto doručení, tedy dne, kdy lhůta pro podání námitek ještě neuplynula.

Po přezkoumání formálních náležitostí stěžovatelčina podání Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že směnečný platební rozkaz byl, podle ustanovení , doručen stěžovatelce dne 21. 5. 2001, neboť oznámení o uložení zásilky bylo provedeno poštou dne 9. 5. 2001. Vzhledem k tomu, že námitky bylo nutno podat do tří dnů, v daném případě do 24. 5. 2001, což stěžovatelka neučinila, platební rozkaz nabyl právní moci dnem 25. 5. 2001. Týž den stěžovatelka podala své námitky, které proto byly jako opožděné odmítnuty. Podle názoru městského soudu je jeho rozhodnutí v souladu s ustanovením a , což potvrdil ve svém usnesení i Vrchní soud v Praze. V dané věci není rozhodné, jakou dobu ponechala pošta zásilku uloženou, protože k doručení došlo uplynutím deseti dnů od oznámení pošty, že zásilka byla na poště uložena. Skutečnosti uváděné v ústavní stížnosti se opírají o jiné závěry, neboť stěžovatelka se mylně domnívala, že k doručení platebního rozkazu došlo až dne 22. 5. 2001, kdy zásilku na poště fyzicky převzala.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti směšuje dvě různé věci - oznámení pošty, do kdy bude zásilka uložena, kdy pošta skutečně uvádí dobu 15 dnů, a dobu, do kdy je nutno si zásilku vyzvednout, aby adresát zabránil jejímu tzv. náhradnímu doručení podle nebo odst. 4 . Odvolací soud připustil, že s podobným názorem se soudy setkávají často a důvodem některých opožděných podání účastníků řízení je právě skutečnost, že se řídí oznámením pošty. Soud prvního stupně i odvolací soud se však musely řídit kogentním ustanovením zákona, který v upravuje doručování fyzickým osobám. Proto postupem obou soudů nebyla porušena ČR ani jiný zákon.

Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2001, čj. - 21, Ústavní soud zjistil, že námitky stěžovatelky do směnečného platebního rozkazu městského soudu ze dne 30. 4. 2001, čj. 190/2001 - 8, byly odmítnuty. V odůvodnění tohoto usnesení se uvádí, že z doručenky, svědčící o doručení rozhodnutí soudu stěžovatelce, soud zjistil, že jí rozhodnutí bylo doručeno dne 21. 5. 2001. Z razítka dodací pošty na zásilce obsahující námitky soud zjistil, že zásilka byla podána na poštu dne 25. 5. 2001. V předmětné věci začala běžet zákonná třídenní lhůta k podání námitek dnem následujícím po doručení rozhodnutí, tedy dnem 22. 5. 2001 a třetím dnem lhůty byl den 24. květen 2001. Pokud stěžovatelka podala námitky na poštu až dne 25. 5. 2001, učinila tak v době, kdy směnečný platební rozkaz již nabyl právní moci. Proto byly námitky odmítnuty jako opožděné.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2002, čj. - 31, bylo zjištěno, že usnesení městského soudu potvrdil. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že stanovisko soudu prvního stupně je správné. Zásilka, obsahující směnečný platební rozkaz, byla pro stěžovatelku uložena na poště dne 9. 5. 2001, stěžovatelka si ji vyzvedla až dne 22. 5. 2001, tedy poté, kdy již došlo, uplynutím dne 21. 5. 2001, k doručení postupem kogentně stanoveným v . Námitky bylo třeba podat podle do dalších tří dnů, tj. nejpozději do konce dne 24. 5. 2001. Směnečný platební rozkaz obsahoval správné poučení o lhůtě k podání námitek. Ty však stěžovatelka odeslala až dne 25. 5. 2001, proto soud prvního stupně musel podle opožděné námitky odmítnout, neboť platební rozkaz již vůči stěžovatelce nabyl právní moci.

Po přezkoumání skutkového stavu věci, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak již Ústavní soud judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v ě ČR a v d. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s u ČR, d a mezinárodními smlouvami podle y ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných , , a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že jí nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana. Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před soudy obou stupňů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatelky nebyla porušena. V průběhu řízení před odvolacím i dovolacím soudem oba soudy postupovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními . Závěry obou soudů, že stěžovatelka podala námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu opožděně, jsou správné, což vyplývá z výše citovaných ustanovení , podle nichž soudy rozhodovaly a své rozhodnutí také dostatečně odůvodnily.

Podle názoru Ústavního soudu tedy nedošlo postupem soudů obou stupňů ani k porušení obecného práva, ani k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle d.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu