Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 173/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. E. J., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. ledna 2001, sp. zn. , a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2001, č.j. -94, za účasti vedlejšího účastníka M. Ch., takto :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Ústavní stížnost odůvodňoval tím, že podle jeho přesvědčení napadené rozsudky odporují obecné spravedlnosti, jsou vnitřně rozporné a protichůdné a tudíž nepřezkoumatelné, že postup obou instancí je poznamenán vadami, jež mají vliv na skutková zjištění i právní posouzení věci a svojí intenzitou jsou vadami majícími za následek porušení ústavních práv stěžovatele, že závěry obecných soudů jsou v rozporu se zákonem, jakož i v zásadním, nepřehlédnutelném či extrémním rozporu s provedenými důkazy. V tom všem spatřuje stěžovatel porušení svého práva na soudní ochranu zakotveného v d (dále jen " ").

Stěžovatel se u obecných soudů domáhal na vedlejším účastníku žalobou zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím. Soud I. stupně napadeným rozsudkem žalobu k námitce žalovaného s ohledem na promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení zamítl. Soud II. stupně rozsudek soudu I. stupně napadeným rozsudkem potvrdil. Výše vytýkané nedostatky obou rozhodnutí spatřuje stěžovatel konkrétně v tom, že obecné soudy dospěly k závěru, že sporná částka mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla bezdůvodným obohacením, a to plněním z právního důvodu, který odpadl (smlouva označovaná jako mandátní), kdežto podle stěžovatele zcela prokazatelně z dokazování vyplynulo, že mandátní smlouva nikdy jako právní důvod nevznikla, proto ani nemohl tento právní důvod odpadnout. Podle stěžovatele tedy nemohlo jít o bezdůvodné obohacení, nárok na jehož vydání by byl promlčen uplynutím subjektivní promlčecí lhůty podle . Podle stěžovatele také obecné soudy pochybily v tom, že neposoudily vzájemný závazkový vztah mezi účastníky řízení jako vztah mezi podnikateli, což by znamenalo i jiné počítání promlčecích lhůt. Také okamžik, kdy se měl stěžovatel podle závěru obecných soudů dovědět o bezdůvodném obohacení, nemá podle stěžovatele oporu v provedeném dokazování.

K výzvě Ústavního soudu podal Městský soud v Praze své vyjádření datované dnem 21. října 2003, v němž konstatoval, že stěžovateli se jedná spíše o přezkoumání pravomocných rozsudků Ústavním soudem jako další soudní instancí. Městský soud v Praze svůj názor na věc nezměnil, odkázal na obsah odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou, popřípadě aby ji zamítl.

K výzvě Ústavního soudu podal Obvodní soud pro Prahu 6 své vyjádření datované dnem 19. září 2003, v němž konstatoval, že v řízení bylo nepochybně zjištěno, že žalobce (stěžovatel) plnil z právního důvodu, který odpadl. Žalovaný (vedlejší účastník) se tedy na jeho úkor obohatil a měl povinnost toto obohacení vydat. Soud však nemohl žalobci právo na vydání obohacení v civilním řízení přiznat, neboť nebylo uplatněno v zákonem stanovené době ( ). Obvodní soud pro Prahu 6 navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Ústavní soud si k rozhodnutí věci vyžádal též spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. .

Vedlejší účastník se k výzvě Ústavního soudu doručené náhradním způsobem nevyjádřil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem.

Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů ve sporu o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Stěžovatel v podstatě nesouhlasí s tím, jak obecné soudy v občanskoprávním řízení posoudily právní vztah mezi stěžovatelem (žalobcem) a vedlejším účastníkem (žalovaným), z čehož vyplynul závěr o délce promlčecích lhůt. V ústavní stížnosti uplatňuje stěžovatel shodné důvody, které již uváděl v odvolání v řízení před obecnými soudy, čímž se fakticky domáhá přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se výkladu občanského, respektive obchodního práva hmotného ve vztahu ke skutkovým okolnostem případu u Ústavního soudu. V tomto směru Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. nález ze dne 29. května 1997

sp. zn.

, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu y, a to ani v případě, že by se Ústavní soud s takovou interpretací neztotožňoval. Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatele by ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, a to dokonce v širším rozsahu, než Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání. Ústavní soud přitom v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y ČR).

V tomto smyslu Ústavní soud konstatuje, že z ústavní stížnosti ani ze spisové dokumentace se nepodává žádné porušení procesních pravidel v řízení před obecnými soudy. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce byl na soudní jednání řádně předvoláván, věc byla projednávána v jeho přítomnosti, měl možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, s jeho námitkami se soudy v odůvodnění napadených rozhodnutích vypořádaly. Spor byl veden o povahu právního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, přičemž se v zásadě nabízely dvě možné interpretace. Nelze přitom říci, že by se závěry obecných soudů ocitly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, když se obecné soudy přiklonily k té interpretaci, kterou stěžovatel nesdílel a která pro něj znamenala ztrátu pře.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2004

JUDr. Jiří Malenovský, v.r.

předseda senátu