Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 134/02

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti M.S., zastoupené JUDr. R. K., advokátkou, proti rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. listopadu 2001, sp. zn. , za účasti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 ], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. listopadu 2001 ( -54), jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci 250,- Kč jako poplatek z prodlení za opožděně placené nájemné a částku 759,- Kč jako náklady řízení žalobce.

Stěžovatelka proti rozhodnutí nalézacího soudu podala odvolání, (v souladu s poučením), které bylo odmítnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 19. února 2002 ( -63) jako nepřípustné.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodné s vývody jejího odvolání proti rozhodnutí obecného soudu, stěžovatelka namítala, že obecný soud rozhodl v rozporu s konkludentním ujednáním stěžovatelky s právním nástupcem pronajímatele ohledně splatnosti nájmu v souladu s ustanovením (zpětně vždy do posledního dne běžného měsíce) a uložil stěžovatelce uhradit poplatek z prodlení, aniž by přihlédl k tomu, že úkony činila v dobré víře. Stěžovatelka dále tvrdila, že napadené rozhodnutí obecného soudu je v extremním nesouladu se skutkovými zjištěními a uvažovanými právními závěry.

Dle tvrzení stěžovatelky obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané d (dále jen " "), a to y, a současně byla porušena ústavní zásada, dle níž jsou soudy povinny poskytovat právům ochranu dle y (dále jen " "). Stěžovatelka podrobněji nezdůvodnila ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení (ústavně zaručených) jejích práv, navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní soud ( a , 2 ) vyžádal od účastníka řízení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou k předmětné ústavní stížnosti vyjádření.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu obecného soudu JUDr. L. T., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo ( ), a to tak, že uvedla, že námitky stěžovatelky co do porušení jejích práv ve věci nejsou důvodné (stěžovatelka po celou dobu řízení byla zastoupena advokátkou) a kromě nesprávného poučení o odvolání nedošlo k žádným závažným procesním vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu. Dle jejího vyjádření, odlišné názorové stanovisko stěžovatelky a její právní zástupkyně není důvodem k podání ústavní stížnosti. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník řízení nevznesl.

Ústavní soud se náležitě seznámil také se všemi důležitými listinnými důkazy, které podle , ve znění pozdějších předpisů, vyžádal, zejména opatřil spis Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (sp. zn. ), a po jeho prostudování dospěl k následujícím poznatkům a závěrům.

Ústavní stížnost podala stěžovatelka jako oprávněná osoba podle . Návrh byl podán včas ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, jak stanoví . Tato lhůta počala 2. ledna 2002 a podala-li stěžovatelka svůj návrh v pondělí 28. února 2002, lhůtu k podání návrhu dodržela. Byla také splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, podle .

Tímto posledním procesním prostředkem bylo v projednávaném případě rozhodnutí obecného soudu I. stupně. Dle ustanovení ve znění s účinností od 1. ledna 2001 (dále jen ), odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 2.000,- Kč, s výjimkou rozsudku o uznání nebo zmeškání. Nepřípustnost odvolání se vztahuje nejen na samotný předmět řízení (věc samu), ale rovněž na vedlejší výroky (o nákladech řízení, lhůtě splatnosti, příslušenství pohledávky atd.). Protože v daném případě byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 250,- Kč, nelze než přisvědčit odvolacímu soudu, který odvolání stěžovatelky podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka je v tomto řízení právně zastoupena advokátem na základě speciální plné moci. Nebyl shledán žádný důvod k odmítnutí návrhu podle , a proto se senát Ústavního soudu dále tímto případem zabýval.

Napadeným rozsudkem obecného soudu byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit celkem žalobci částku 250,- Kč za opožděné platby nájemného a záloh na služby a co do částky 50,- Kč žaloba byla zamítnuta. Stěžovatelce byla dále uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 759,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce, a to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Stěžovatelka se mýlila pokud tvrdila, že měsíční nájemné za jí užívaný byt, který je ve vlastnictví žalobce, platila včas, neboť předchozí vlastník objektu (Město Jablonec nad Nisou), jí umožňoval placení nájemného do 15. dne měsíce následujícího, a to až do 31. července 1998. Měla nesprávně za to, že konkludentním způsobem došlo k uzavření dohody mezi pronajímatelem a stěžovatelkou ohledně splatnosti nájmu a nový majitel byl povinen přijmout veškerá práva, ale i povinnosti majitele předchozího, včetně způsobu placení nájmu. Pokud žalobce prokázal, že písemně vyzval stěžovatelku dne 8. září 1998, aby od ledna 1999 hradila nájemné vždy k poslednímu dnu měsíce dle ustanovení vyhl. č. , nelze rozhodnutí obecného soudu nic vytknout. Podstatou ústavní stížnosti je její nesouhlas s rozhodnutím obecného soudu, který rozhodoval v souladu s platnou právní úpravou.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, není vrcholným článkem jejich soustavy ( a 90 y) a již proto nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ovšem jen potud, pokud soudy postupují ve shodě s hlavou pátou y ( y). Z ústavního principu nezávislosti soudce ( y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují tuto zásadu, není v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy a to ani tehdy, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (nález Ústavního soudu z 1.2.1994

sp. zn.

, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, č. 5, str. 41, Praha 1994). Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí daných mu písm. d) y, není vůči soudům obecným nadřízenou instancí. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů jako soud odvolací nebo dovolací. To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.

Z uvedených hledisek Ústavní soud posuzoval i projednávaný případ. Stěžovatelka byla prokazatelně, jak je patrno ze soudních spisů, s jejichž obsahem se Ústavní soud seznámil, řádně vyzvána novým vlastníkem k placení nájemného v souladu s ustanovením vyhl. č. , vždy k poslednímu dnu měsíce a byla povinna toto rozhodnutí pronajímatele dodržovat. Pokud předchozí vlastník objektu tohoto práva nevyužil, nelze považovat za konkludentní uzavření dohody s nájemníky o tom, že nadále je splatnost nájemného do 15. dne následujícího měsíce. Obecný soud správně aplikoval ustanovení obč. zák., nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do 5 dnů po její splatnosti je povinen zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení. Výše poplatku z prodlení dle obč. zák a vládního činí 2,5 promile denně, nejméně však 25,- Kč za každý započatý měsíc. Podle obč. zák., plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím pošty nebo peněžního u, je dluh splněn okamžikem, kdy byla částka poukázána nebo přijata k odeslání, není-li dohodnuto jinak. V daném případě soud vzal za rozhodující den, kdy platba byla poukázána stěžovatelkou na poště, nikoliv kdy byla připsána na účet pronajimatele.

Z tohoto hlediska se jeví i možné pochybení obecného soudu jako ryze formální, které nemůže zasáhnout stěžovatelčina základní ústavní práva. Má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat.

Protože z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu ( ) je také dostatečně zřejmé, proč obecný soud žalobě vyhověl a nepokládal námitky stěžovatelky (zastoupena advokátem) za důvodné, lze uzavřít, že rozhodnutím obecného soudu, z hlediska ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ( y a y), nelze ani pod aspekty ochrany ústavnosti ( y) nic vytknout, zejména když procesní pochybení z řízení před obecným soudem (nesprávné poučení o odvolání) nemělo za následek nesprávné rozhodnutí soudu. Za této procesní a důkazní situace a ve světle podrobně rozvedených důvodů obecným soudem se Ústavní soud meritorně nezabýval opakovaným tvrzením stěžovatelky o konkludentním uzavření dohody s pronajímatelem a ochraně právního úkonu v dobré víře, neboť je zaměřeno především na hodnocení důkazů obecnými soudy, aniž by pro ně navíc byl reálný podklad ve (zjištěném) stavu věci nebo v zákoně.

Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na které poukazovala stěžovatelka, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [ ], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat ( ).

V Brně dne 28. ledna 2004

JUDr. Jiří Malenovský v.r.

předseda senátu