Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 553/03

Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti 1) J. K. a 2) T. K. zastoupených JUDr. M. A., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2003 sp.zn. a usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 23. prosince 2002 sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje požadované náležitosti, napadají stěžovatelé usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2003 sp. zn. , kterým tento soud jako soud odvolací potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 23. 12. 2002 sp. zn. , jímž tento soud vydal předběžné opatření ukládající stěžovatelům (dříve žalovaným) povinnost vytápět v jejich domě čp. 452 v S. dvě obytné místnosti a kuchyňku ve druhém nadzemním podlaží na teplotu 21°C a koupelnu ve stejném podlaží na teplotu 25°C.

Ve vztahu k výše označeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé namítají porušení zásady zakotvené v článku 4 odst. 1 d (dále jen " "), podle níž mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích a porušení článku 11 odst. 4 y, který uvádí, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen na základě zákona a za náhradu.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že shora citované předběžné opatření omezuje jejich vlastnické právo k nemovitosti čp. 452 v obci S., aniž by pro toto rozhodnutí byly splněny zákonné předpoklady.

Mimo skutečnost, že uvedené předběžné opatření je podle názoru stěžovatelů v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť jím uložená povinnost nevyplývá z žádného právního předpisu ani smlouvy, stěžovatelé zdůrazňují porušení svých vlastnických práv k předmětné nemovitosti. K zásahu do jejich vlastnických práv došlo, jak se domnívají stěžovatelé, z několika důvodů:

Předmětné předběžné opatření vzešlo v řízení o žalobě L. K. (dále jen "žalobce") proti stěžovatelům o stanovení povinnosti zdržet se zásahů do výkonu práva z věcného břemene. Společným znakem věcných břemen a služebností je podle přesvědčení stěžovatelů skutečnost, že na jejich základě vlastník věci musí něco strpět nebo něčeho se zdržet, ale nemusí aktivně konat. Jestliže však obecné soudy uložily stěžovatelům v dané věci něco konat, uložily údajně povinnost jdoucí nad rámec zákona nebo smlouvy. Podle názoru stěžovatelů bylo a je jejich povinností v projednávané věci pouze zdržet se zásahu do všeho, co by žalobci bránilo ve výkonu jeho práva odpovídajícímu věcnému břemeni.

Stěžovatelé v další části odůvodnění rozvádí skutkové okolnosti věci a uvádí, že pro vzájemné neshody ohledně úhrad za energie a služby spojené s výkonem práva věcného břemene, uzavřeli účastníci dne 27. 8. 2001 dohodu o úhradě náhrad za teplou vodu, energie a služby, kterou se žalobce zavázal platit stěžovatelům zálohově na úhradu všeho, s výjimkou elektrické energie, co je spojeno s jeho užíváním části nemovitosti stěžovatelů, a ti se zavázali požadované plnění poskytnout. Součástí zmíněné dohody byla i klauzule zakotvující, že pokud bude žalobce v prodlení s úhradami dle dohody po dobu delší než je jeden kalendářní měsíc, jsou stěžovatelé oprávněni zcela nebo částečně přerušit dodávky těchto médií.

Podle přesvědčení stěžovatelů postupovali proto zcela v souladu s obsahem ujednání i v souladu s obvyklým postupem všech dodavatelů energií a služeb, pokud žalobci tím, že přestal platit sjednané zálohy a vyúčtování, přerušili do jeho bytu dodávku tepla.

Názor odvolacího soudu, že spolu s uzavřením kupní smlouvy, jejíž součástí byla smlouva o zřízení věcného břemene ve prospěch žalobce, převzali stěžovatelé i závazek k plnění výše uvedených povinností, je údajně chybný, pokud z pojmu "obstarání otopu" tento soud dovodil povinnost zajistit žalobci vytápění prostor v domě jím výhradně užívaných.

Ústavní soud z napadeného usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 23. 12. 2002 sp. zn. zjistil, že žalobce se u příslušného soudu domáhal toho, aby stěžovatelům byla uložena povinnost v domě čp. 452 v obci S. zprovoznit v kuchyňce přívod teplé a studené vody, vytápět jím užívané dvě obytné místnosti na teplotu 21°C, koupelnu na teplotu 25°C; umožnit žalobci přístup do domu hlavními vchodovými dveřmi, obnovit osvětlení schodiště, provést utěsnění dveří ve druhém nadzemním podlaží a umístit skříňku s klíči od hlavních uzávěrů vody, plynu a elektřiny do prostoru přístupném žalobci. Žalobce odůvodnil svůj žalobní návrh tím, že podle kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 4. 7. 1995 a smlouvy ze dne 1. 10. 1997, bylo žalobci zřízeno k domu čp. 452 v S., okres Plzeň-sever, právo doživotního bezúplatného užívání shora označených místností, jako věcného břemene. Stěžovatelé však žalobce v jeho oprávněném užívání omezují.

Dne 17. 12. 2002 podal žalobce návrh na vydání předběžného opatření tak, jak o něm bylo předmětným usnesením soudu prvního stupně rozhodnuto.

Návrh žalobce odůvodnil poukazem na skutečnost, že přestože je v domě ústřední plynové topení, nemá ke kotli a k regulaci vytápění přístup, a za situace, kdy stěžovatelé v domě od jara 2002 nebydlí, se v domě od této doby netopí. On sám si může vyhřívat svůj obytný prostor pouze prostřednictvím elektrických přímotopů, které však neumožňují v zimním období na dostatečnou teplotu vytápět ani jednu místnost. Žalobce zdůraznil i svůj vysoký věk (nar. 20. 7. 1913), v němž mu může být každé nachlazení nebezpečné, a při stanovení teploty jím užívaných obytných místností odkázal na přiměřené použití obsahu přílohy č. 2 vyhl. č. Ministerstva průmyslu a obchodu, kterou se stanoví podrobnosti účinnosti užití energie při spotřebě tepla v budovách (dále jen "vyhl. č. ").

Soud prvního stupně z kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky, smlouvy o změně věcného břemene a dohody o úhradě energií a služeb v souvislosti s výkonem věcného břemene zjistil, že žalobce je oprávněn z titulu věcného břemene k předmětnému domu doživotně a bezplatně užívat 2 pokoje, kuchyňku, koupelnu a WC s tím, že od 1. 9. 2001 se zavázal stěžovatelům platit zálohy na úhradu energií a služeb, s výjimkou elektrické energie, v částce 600,- Kč měsíčně, a naproti tomu stěžovatelé jsou podle tohoto ujednání povinni k 31. 8. běžného roku provést vyúčtování.

K odvolání stěžovatelů proti shora citovanému usnesení soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že odvoláním napadené usnesení potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že podmínky nařízení předběžného opatření po zahájení řízení jsou v zásadě totožné s podmínkami, které zákon stanoví pro nařízení předběžného opatření před zahájením řízení podle a následujících (dále jen " "), což v podstatě znamená, že před nařízením předběžného opatření musí být prokázána potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků, když u ostatních okolností významných pro nařízení předběžného patření postačí, že budou alespoň osvědčeny. Z provedeného dokazování bylo v předmětné věci beze všech pochybností zjištěno, dokládá odvolací soud, že žalobci svědčí právo užívat v domě stěžovatelů obytné prostory vymezené těmito dohodami, když s jejich řádným a nerušeným užíváním je bezpochyby spojeno i zajištění jejich vytápění, což ostatně vyplývá i z osobního závazku stěžovatelů poskytnout žalobci v době nemoci či stáří potřebnou obsluhu: zejména úklid, vyprání, vyžehlení jeho šatstva, obstarání nákupu, otopu, přípravy jídla a zajištění jiných nezbytných záležitostí, tak i ze skutečnosti, že dům je vytápěn ústředním plynovým topením, takže žalobce si nemůže potřebné vytápění v žádném případě zajistit sám.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelů obsažených v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatelé v předmětné ústavní stížnosti argumentují zejména tím, že obecné soudy uložením povinnosti vytápět obytné prostory užívané žalobcem z titulu věcného břemene jdou nad rámec zákona ( y), respektive takto stanovenou povinností obecné soudy nepřípustným způsobem omezují jejich vlastnická práva k předmětným nemovitostem ( y).

Tak, jako v řadě dalších ústavních stížností, i v dané věci považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že není další odvolací instancí v systému obecných soudů České republiky a nepřísluší mu proto činnost těchto soudů přezkoumávat, to však za situace, pokud rozhodnutími těchto soudů a řízeními, která jim předcházela, nedošlo k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle y.

Podle článku 83 y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a přísluší mu tedy pouze zkoumat, zda napadenými usneseními došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, nikoli již ověřit jejich tvrzení, že napadená usnesení jsou svým obsahem protizákonná.

Ústavní soud při posuzování všech skutečností ve věci významných vycházel jak z příslušných ustanovení (zejména z ustanovení ve vztahu k ustanovením , ) upravujících podmínky umožňující nařídit předběžné opatření, ale i z platné judikatury Ústavního soudu vztahující se k této problematice.

Předně je třeba říci, že při posuzování možného dotčení stěžovatelů na jejich vlastnickém právu k předmětným nemovitostem je nutné vzít v úvahu znění celého článku 11 y, nejen jeho jednotlivých odstavců, neboť Ústavní soud musí respektovat nejen vlastnická práva stěžovatelů, ale i věcné právo žalobce. Vlastnické právo jako právo ústavní skutečně požívá ochrany státu, když jedním z atributů tohoto práva je možnost vlastníka s věcí disponovat, to však pouze za podmínky, že výkon dispozičního oprávnění vlastníka nebude na úkor práv jiných. Skutečnost, že vlastnické právo nelze chápat izolovaně od práv či oprávněných zájmů jiných subjektů, jak se domnívají stěžovatelé poukazujíc na y, ostatně vyplývá z obsahu y, který stanoví, že vlastnictví zavazuje; nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.

Ústavní soud je přesvědčen, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Nezbytnou podmínkou pro nařízení předběžného opatření je existence potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků s tím, že u ostatních okolností významných pro rozhodnutí postačí, že budou osvědčeny. Důkazní břemeno prokázání potřeby zatímní úpravy právních poměrů účastníků leží vždy na žalobci (navrhovateli).

Pokud soud po zahájení řízení o stanovení povinnosti zdržet se zásahu do výkonu práva z věcného břemene dospěl k závěru, že žalobcem byla zejména z předložených listinných důkazů nepochybně prokázána nutnost upravit zatímní poměry účastníků, nelze v předběžném opatření, jímž bylo stěžovatelům v souladu s ustanovením uloženo něco konat, spatřovat porušení práv a svobod zaručených u, u či mezinárodní smlouvou ve smyslu y.

Ústavní soud souhlasí s názorem shora označených obecných soudů, že pokud v řízení bylo prokázáno, že žalobce je oprávněn na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni užívat jemu smlouvami vymezené prostory, musí se jednat o zabezpečení jejich řádného užívání; to znamená povinnost stěžovatelů, vlastníků domu, zajistit jejich odpovídající vytápění.

Soud při rozhodování o nařízení předběžného opatření zcela správně vycházel ze skutkového stavu, který zde v této době existoval, tj. soud vzal zejména v úvahu skutečnost, že stěžovatelé jako kupující dobrovolně zřídili žalobci na převáděných nemovitostech právo doživotního a bezúplatného užívání všech převáděných nemovitostí, a současně se mu zavázali poskytovat i další, smluvně blíže vymezené služby. Nelze rovněž soudu prvního stupně vytýkat, že při vymezení povinnosti stěžovatelů k vytápění prostor, ve výroku napadeného usnesení tohoto soudu blíže označených místností, vzal v úvahu systém vytápění nemovitosti centrálním plynovým kotlem a stanovil proto teplotu jejich vytápění v návaznosti na konkrétní právní předpisy upravující tuto problematiku (vyhl. č. a vyhl. č. ).

Námitka stěžovatelů, že soudy jim uložily specifikovanou povinnost k vytápění aniž se zabývaly otázkou, zda docílení stanovené teploty je vůbec technicky možné, neobstojí, neboť nepředpokládá, že by soud měl při rozhodování o nařízení předběžného opatření provádět dokazování zejména s ohledem na to, že nezbytné skutečnosti je povinen soudu prokázat (případně osvědčit) žalobce (navrhovatel), a navíc lze v dané věci důvodně předpokládat, že technické parametry otopného systému předmětného domu docílení vytápění v těchto hodnotách umožňují.

Po shrnutí všech výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými usneseními nedošlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelů, v projednávané věci konkrétně a y.

Na základě těchto skutečností proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2004

JUDr. Jiří Mucha v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu