Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 400/03

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti RNDr. J. J. a Š. J., oba zastoupeni JUDr. K. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 1. 2001, sp.zn. a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 7. 2002, sp.zn. , za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Ústavnímu soudu byla dne 30. 7. 2003 doručena ústavní stížnost stěžovatelů směřující proti shora uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, v níž rovněž uvádí, že dovolání proti oběma uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu byla usneseními Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. a sp. zn. , odmítnuta. Usnesení dovolacího soudu stěžovatelé ústavní stížností nenapadají.

Ústavní soud před vlastním věcným posouzením předmětné ústavní stížnosti přezkoumal formální (procesní) náležitosti podaného návrhu a v tomto směru učinil následující zjištění.

Stěžovatelé se domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. již ústavní stížností vedenou u Ústavního soudu pod

sp. zn.

. Tato ústavní stížnost byla usnesením ze dne 12. 3. 2003, s poukazem na sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb., odmítnuta jako nepřípustná dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť ve věci bylo podáno dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.

Dne 4. 3. 2003 byla Ústavnímu soudu podána další ústavní stížnost stěžovatelů, která kromě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2001, sp. zn , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 1. 2001, sp.zn. , směřuje i proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. , a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 7. 2002, sp.zn. . Tato ústavní stížnost je u Ústavního soudu vedena pod samostatnou

sp. zn.

a dosud o ní nebylo rozhodnuto.

Podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je návrh nepřípustný v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná. Podle ustanovení citovaného zákona je řízení zahájeno dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu. Z uvedeného je zřejmé, že řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. , a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 7. 2002, sp.zn. , bylo zahájeno již dnem 4. 3. 2003 a z uvedeného důvodu je ústavní stížnost v tomto rozsahu nezpůsobilá k věcnému projednání pro překážku litispendence (věci zahájené).

V ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2001, sp. zn , jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 1. 2001, sp.zn. ve výroku, kterým byli stěžovatelé zavázání k úhradě částky 10.447,- Kč, představující poplatek z prodlení za pozdní úhradu nájemného a byl zamítnut vzájemný návrh stěžovatelů, aby žalobci byli povinni zaplatit stěžovatelům částku 24.647,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, namítají, že soudy zohlednily jen tvrzení žalobců, obsah navržených důkazů a argumenty stěžovatelů přehlížely, nezabývaly se jimi buď vůbec nebo neúplně. Tímto postupem soudu došlo dle jejich názoru k porušení a d (dále jen ) a y ČR. Ve svém podání dále rozvádějí důvody, pro které nemohlo ze strany spoluvlastníků dojít k platnému zvýšení nájmu k předmětnému bytu. Rovněž vyjadřují nesouhlas se závěry soudu, dle kterého neprokázali, že k zhodnocení bytu došlo za souhlasu jeho vlastníka.

Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v zásadě nenamítají nic jiného než, že soudy obou stupňů nerozhodovaly správně, a odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp.zn. z hlediska kompetencí daných mu u ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je totiž pouze polemika se závěry obecných soudů. Stěžovatelé přitom uvádějí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a domáhají se přijetí rozhodnutí, které by odpovídalo jejich právnímu názoru, čímž v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance.

Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatelé byli v prodlení s placením nájemného za období červen 1997 - květen 1999, neboť dluh vzniklý zvýšením nájemného, o jehož změně byli v souladu s ust. vyhl. č. vyrozuměni, zaplatili až 11.6.1999. Požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení proto shledaly jako souladný s ust. obč. zák. (v tehdy platném znění) a s , kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle . Vzhledem k tomu, že ke zvýšení nájemného došlo rozhodnutím většinových spoluvlastníků a stěžovatelé o něm byli řádně vyrozuměni, soudy nevyhověly jejich návrhu na vrácení doplatku nájemného v částce 14.647,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Co do částky 10.000,- Kč, požadované rovněž v rámci vzájemného návrhu a představující zhodnocení předmětného bytu, soudy s odvoláním na obč. zák. dovodily, že stěžovatelé neprokázali, že by žalobkyně či její právní předchůdci dali souhlas k úpravám v bytě a zavázali se k úhradě nákladů.

Z obsahu spisu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl objasněn skutkový stav věci, umožňující vyvodit právní závěry a přijmout rozhodnutí. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit u příslušného soudu všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Námitkami stěžovatelů se soudy náležitě zabývaly a při hodnocení provedených důkazů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními . V této souvislosti Ústavní soud dodává, že z jeho dosavadní judikatury vyplývá, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené obecným soudem, a to i kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti či se s ním neztotožňoval. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Soudy obou stupňů svá rozhodnutí v souladu s ust. odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami byly při rozhodování vedeny a které předpisy byly ve věci aplikovány. Pokud jde o námitku stěžovatelů, že v průběhu řízení neměli možnost čelit závěru, že změny v bytě nebyly v protokolu o předání bytu specifikovány a nebyl dán souhlas ke konkrétním investicím, který byl vysloven až v odůvodnění odvolacího soudu, Ústavní soud uvádí, že uvedený protokol stěžovatelé předložili jako důkaz o údajném souhlasu vlastníka nemovitosti k provedení změn již v řízení před soudem prvého stupně (č.l. 31 a 40). Obvodní soud však dospěl k závěru, že stěžovatelé neprokázali, že by žalobkyně či její právní předchůdci dali souhlas se změnami v bytě. (Dále obvodní soud pro úplnost dodal, že i kdyby žalovaní prokázali souhlas pronajímatele se změnou a prokázali tvrzené investice, neznamenala by tato skutečnost ještě sama o sobě zhodnocení bytu.) Skutečnost, že odvolací soud (který uvedl, že se se závěry soudu prvého stupně ztotožňuje a odkazuje na odůvodnění rozsudku) právní závěry obvodního soudu v potvrzujícím rozhodnutí podpořil tím, že nedostatek průkaznosti předmětného důkazu dále rozvedl, nelze hodnotit tak, že by stěžovatelé byli zbaveni práva na přezkoumání rozhodnutí soudem II. stupně.

V dané věci se nejedná o případ, kdy by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a že by z tohoto důvodu bylo možno považovat napadená rozhodnutí za protiústavní, opravňující zásah Ústavního soudu. Právo na soudní ochranu, chráněné v y, jehož se stěžovatelé dovolávají, není možné vykládat tak, jako by se účastníku řízení garantoval úspěch v řízení, ale je jím zaručováno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V daném případě Ústavní soud ani neshledal porušení y, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Návrh směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, sp. zn a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 7. 2002, sp.zn. byl odmítnut dle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2004

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu