Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 456/03

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. V. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2003, čj. -71 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 10. 2002, čj. -41,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 8. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2003, čj. -71 a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 10. 2002, čj. -41.

Ze shromážděných podkladů vyplývá, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal proti žalovaným, nyní vedlejším účastníkům 1/ J., s.r.o. se sídlem ve Velké Jesenici a 2/ František S., zaplacení částky 24.846,- Kč s příslušenstvím, z titulu neuhrazené odměny za přepravu zboží. Okresní soud v Náchodě žalobu zamítl po zjištění, že první žalovaný není pasivně legitimován, a že nároky stěžovatele jsou promlčeny a námitka promlčení byla vznesena. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil.

Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud se přiklonil k právním závěrům soudu prvního stupně, aniž by se vyrovnal s jeho tvrzeními a předkládanými právními závěry, v čemž spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv zakotvených v věta druhá d (dále jen " "). Je toho názoru, že v pro něj nepříznivé situaci se ocitl nesprávným postupem soudu, který porušil jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel uvedl svůj právní názor na věc, zejména pokud jde o aplikaci vyhl.č. 11/1975 Sb. a vyhl.č. Dále namítl, že soud se nevyrovnal s písemností ze dne 21. 9. 1998 označenou jako "uznání dluhu" a s tím, jaký taková písemnost má význam pro další postup soudu.

Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na své závěry vyjádřené v napadeném rozsudku.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. , a poté, co se seznámil s jeho obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Pokud jde o námitku, postrádající podrobnější ústavněprávní argumentaci, že napadeným rozsudky bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele vlastnit majetek, zakotvené v y, Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5, Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe toto ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své rozhodovací činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale teprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Jinak řečeno, pokud je článkem 11 odst. 1 y chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. V tomto směru se judikatura Ústavního soudu neodchyluje od judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která též ustáleně za "majetek" ve smyslu Protokolu č. 1 k Úmluvě považuje buď "majetek existující" (existing possessions), nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději" (legitimate expectations) vykonávat vlastnické právo (viz např. Jantner proti Slovensku, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, Soudní judikatura 2/2003, str. 97 a násl.). Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo, jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může, je-li přiznána a uhrazena, vlastnictví rozhojnit. Ze shromážděných podkladů také nevyplývá nic, co by nasvědčovalo porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, zakotveného v y, resp. v Úmluvy. Součástí práva na spravedlivý proces je i např. právo na to, aby rozhodnutí obecných soudů obsahovala náležitá zdůvodnění, o něž se opírají, stejně jako právo na to, aby obecný soud řádně prozkoumal podání, argumenty a důkazy předložené stranami, aniž by mu to bránilo hodnotit, zda jsou relevantní pro jeho rozhodnutí. Hodnocení důkazních prostředků předložených obecným soudům je především jejich věcí. Ústavnímu soudu pak přísluší rozhodnout "pouze"o tom, zda řízení jako celek bylo spravedlivé. V tomto směru ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Ústavní stížnost je tak dle názoru Ústavního soudu pouhým nesouhlasem s výsledkem civilního sporu, což ovšem samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces nemůže založit. Pokud jde o námitku stěžovatele, že obecný soud se nevyrovnal s písemností ze dne 21. 9. 1998 označenou jako "uznání dluhu", z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že tuto námitku stěžovatel vznesl až v ústavní stížnosti. Stěžovatel se v řízení před soudem o této ě sice zmínil (č.l. 23 a 31 spisu), nicméně provedení důkazu touto u ani on ani jeho právní zástupce, v dalším řízení před obecnými soudy, zejména pak soudem odvolacím, nenavrhli. Bylo stěžovatelovou povinností uplatňovat svá procesní práva během celého soudního řízení. Pokud tak neučinil, není podmínka vyčerpání právních prostředků nápravy splněna a tudíž k této námitce nemohl Ústavní soud přihlédnout.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2004

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu