Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 255/03

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti A.L., zastoupeného Mgr. D. S., advokátem, směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2003, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 6. května 2003 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele do rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. března 2003, sp. zn. . Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vyhošťovací vazby. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho ústavní právo zakotvené v lit. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že nebyl propuštěn z vyhošťovací vazby k 28. února 2003.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Obvodní soud pro Prahu 9, který rozhodoval o jeho žádosti o propuštění z vazby, postupoval při určení maximální délky vyhošťovací vazby podle ustanovení § 71 odst. 8 trestního řádu, odmítl však aplikovat analogicky i ustanovení § 71 odst. 9 trestního řádu, dle kterého je třeba celkovou přípustnou dobu trvání vazby rozdělit mezi řízení přípravné a řízení před soudem, takže přípustnou délku jeho vyhošťovací vazby určil na dobu 12 měsíců a nikoliv na 8 měsíců. Městský soud v Praze se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil a stížnost stěžovatele zamítl. Tímto postupem byl dle názoru stěžovatele porušen shora citovaný článek Úmluvy, neboť nebyly dodrženy dva požadavky jím stanovené, a sice, aby zbavení svobody bylo zákonné a aby k němu došlo v souladu s řízením stanoveným zákonem.

Pokud se jedná o soulad s řízením stanoveným zákonem stěžovatel uvádí, že ustanovení § 350c odst. 2 trestního řádu poukazuje na ustanovení oddílu prvního hlavy čtvrté jako celek a z dikce tohoto ustanovení nevyplývá, že by soudům byla umožňována jakákoliv diskrece či možnost selekce mezi jednotlivými ustanoveními uvedeného oddílu. Tím, že zákonodárce stanovil v § 71 odst. 8 a 9 trestního řádu maximální doby trvání vazby a pravidla pro jejich dělení, vymezil také dobu, po jakou má vazba trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem v závislosti na závažnosti projednávané trestné činnosti, stanoví tak - dle názoru stěžovatele - i maximální délku soudního řízení v případě vazby vyhošťovací, neboť odlišný účel této vazby na tom nic nemění. Z toho stěžovatel dovozuje, že po uplynutí 8 měsíců trvání vyhošťovací vazby měl být propuštěn na svobodu a zbavení osobní svobody po 28. února 2003 nebylo v souladu s řízením stanoveným zákonem.

Nezákonnost zbavení osobní svobody dovozuje stěžovatel z toho, že psané právo není dostatečně přesné v otázce subsidiárního užití hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu na vyhošťovací vazbu, takže mohl jen obtížně ze znění zákona dovozovat, zda bude po 28. února 2003 vazba trvat ještě další 4 měsíce či nikoliv. Odkázal v této souvislosti na stanoviska soudce vrchního soudu a spoluautora novely trestního řádu uveřejněná v renomovaných odborných časopisech i na stanovisko Veřejného ochránce práv, která jsou odlišná, pokud se jedná o možnost aplikace ustanovení § 71 odst. 9 trestního řádu, od právního názoru obecných soudů rozhodujících v jeho věci. Je-li aplikované právo nepředvídatelné, dochází k porušení zásady právní jistoty a jeho zbavení osobní svobody bylo od 28. února 2003 nezákonné.

V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že došlo k porušení čl. 5 odst. 1 lit. f) Úmluvy tím, že nebyl propuštěn z vyhošťovací vazby k 28. února 2003 a aby usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2003 sp. zn. zrušil.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny potřebné formální zákonné požadavky, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

K vyjádření k ústavní stížnosti vyzval Ústavní soud účastníky řízení - Městský soud v Praze a Městské státní zastupitelství v Praze a vyžádal si spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. .

Předseda senátu 67 To Městského soudu v Praze ve svém vyjádření odkázal v plném rozsahu na odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze. S rozhodnutím o ústavní stížnosti bez ústního jednání vyslovil souhlas.

Městské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdalo.

Ústavní soud se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, zejména i s napadenými usneseními obecných soudů, jakož i se stížností podanou stěžovatelem proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. . Zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou uplatnil již ve stížnosti proti citovanému rozhodnutí soudu prvního stupně, s níž se stížnostní Městský soud v Praze v napadeném usnesení řádně vypořádal.

Ze spisového materiálu vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21.1.2002 sp. zn. byl stěžovatel uznán vinným trestnými krádeže podle § 247 odst. 1 lit. b), odst. 2 trestního zákona a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona a byl mu uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců a trest vyhoštění z území České republiky na dobu ve výměře 5 let. Odvolání proti tomuto rozsudku bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2002, sp. zn. podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Po odpykání uloženého trestu odnětí svobody bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. června 2002, sp. zn. rozhodnuto, že se stěžovatel podle § 350c odst. 1 trestního řádu bere do vyhošťovací vazby, a to od 28. června 2002 od 20.05 hod. Stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2002 sp. zn. podle § 148 odst. 1 lit. c) trestního řádu zamítnuta. V době trvání vyhošťovací vazby rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 9 podle § 350c odst. 2 trestního řádu za použití § 71 odst. 5 trestního řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě a rovněž o žádostech stěžovatele o propuštění z vazby, a to ve dnech 4. října 2002 a 12. prosince 2002 a naposledy usnesením ze dne 6. března 2003. Tímto posledním rozhodnutím o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby byla žádost opětovně podle § 350c odst. 2 trestního řádu za použití § 72 odst. 3 trestního řádu zamítnuta s odůvodněním, že pokud se jedná o nejvyšší přípustnou dobu trvání vyhošťovací vazby, pak při nedostatku jakékoli výslovné úpravy použije § 71 odst. 8 trestního řádu analogicky, avšak použití § 71 odst. 9 trestního řádu per analogiam nepřichází v úvahu, neboť v řízení vztahujícím se k vyhošťovací vazbě přípravné řízení není konáno a jediným možným omezením je, že vyhošťovací vazba nemůže přesáhnout celkovou dobu vazby stanovenou v § 71 odst. 8 trestního řádu Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2003 podle § 148 odst. 1 lit. c) trestního řádu zamítnuta s tím, že se stížnostní soud plně ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně týkajícími se nemožnosti aplikace ustanovení § 71 odst. 9 trestního řádu při určení přípustné doby trvání vyhošťovací vazby. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. června 2003 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel propouští z vyhošťovací vazby na svobodu.

Po posouzení daného případu Ústavní soud konstatuje, že právní názor vztahující se k užití ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního, a to zejména ustanovení § 71 odst. 9 trestního řádu, na řízení o vyhošťovací vazbě dle odkazu v ustanovení § 350c odst. 2 trestního řádu, je v odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze, stejně jako v odůvodnění usnesení soudu prvního stupně tomuto rozhodnutí předcházejícím, dostatečným způsobem zdůvodněn, jak to vyžaduje ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu V tomto směru nelze napadenému rozhodnutí ničeho vytknout.

K samotnému problému týkajícímu se stanovení nejvyšší přípustné doby trvání vyhošťovací vazby uvádí Ústavní soud následující:

Institut vyhošťovací vazby je upraven od účinnosti , tj. od 1. října 1997, v ustanovení § 350c trestního řádu Podle odstavce 1, hrozí-li obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může předseda senátu rozhodnout o vzetí odsouzeného do vyhošťovací vazby, nerozhodne-li o jejím nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou. Odstavec 2 stanoví, že nevyplývá-li z odstavce 1 jinak, na řízení o vyhošťovací vazbě a její nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou, se užijí ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního (tj. ustanovení § 67 až § 74a trestního řádu). Před účinností novely trestního řádu, provedené , byla soudní judikatura jednotná v tom směru, že lhůty stanovené v ustanovení § 71 trestního řádu pro trvání vazby a její prodloužení se vztahují i na lhůty trvání vazby vyhošťovací. Citovanou novelou nedoznalo ustanovení § 350c trestního řádu změn, výrazně však bylo změněno ustanovení § 71 trestního řádu upravující dobu trvání vazby. Novelizované ustanovení § 71 trestního řádu stanoví jednak v odstavci 8 nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby v trestním řízení, která nesmí být přesáhnuta, a to v závislosti na závažnosti trestného činu, pro který je trestní řízení vedeno a dále zcela nově v odstavci 9 dělí maximálně přípustnou celkovou dobu trvání vazby na přípustnou dobu trvání vazby v řízení přípravném (1/3) a v řízení před soudem (2/3). Je proto třeba posoudit, zda při určení maximální délky trvání vyhošťovací vazby je na místě vycházet pouze z ustanovení § 71 odst. 8 trestního řádu či aplikovat i ustanovení § 71 odst. 9 trestního řádu, jak se domáhá stěžovatel.

Především nutno konstatovat, že délka trvání vyhošťovací vazby se posuzuje samostatně a nezávisle na vazbě v původním řízení, byť i ustanovení § 350c trestního řádu není zahrnuto do výčtu ustanovení uvedených v ustanovení § 71 odst. 11 trestního řádu, neboť toto ustanovení vymezuje případy, v nichž se jedná stále o vazbu ve stadiu trestního stíhání, tedy o vazbu ve smyslu ustanovení § 67 a násl. trestního řádu, o jakou se jednalo v původním řízení, nikoliv o jiný typ vazby upravený zcela samostatným ustanovením trestního řádu, jakým je vyhošťovací vazba.

Ustanovení § 350c trestního řádu maximální dobu trvání vyhošťovací vazby neurčuje, je proto třeba při určení tohoto limitu trvání vyhošťovací vazby vycházet - vzhledem k ustanovení § 350c odst. 2 trestního řádu - z toho ustanovení trestního řádu, které je svou povahou a svým účelem nejbližší předmětu absentující speciální úpravy, tj. z ustanovení § 71 odst. 8 trestního řádu a celkovou přípustnou dobu trvání vazby v trestním stíhání uplatnit jako celkovou přípustnou dobu vyhošťovací vazby v řízení o výkonu trestu vyhoštění.

Jiná je však situace pokud jde o aplikaci ustanovení § 71 odst. 9 trestního řádu na vyhošťovací vazbu. Citované ustanovení rozděluje dobu trvání vazby v trestním stíhání podle jeho jednotlivých stadií, a to na vazbu v přípravném řízení a vazbu v řízení před soudem. Jedná se tedy jednoznačně o ustanovení týkající se úseku trestního řízení od zahájení trestního stíhání do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé (§ 12 odst. 10 trestního řádu). K realizaci vyhošťovací vazby dochází v úseku trestního řízení zcela samostatném, a to v řízení vykonávacím (§ 315 až § 362 trestního řádu), které nelze jakýmkoliv způsobem rozdělit na přípravné řízení a řízení před soudem a tudíž u tohoto institutu není ustanovení § 71 odst. 9 trestního řádu aplikovatelné.

Ústavní soud uzavírá, že na řízení citovaná v § 350c odst. 2 trestního řádu lze užít jen ta ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního, jejichž podstata není spojena výlučně s institutem vazby v rámci trestního stíhání. Při stanovení nejvyšší přípustné doby trvání vyhošťovací vazby je s ohledem na ustanovení § 350c odst. 2 trestního řádu nutno vycházet z ustanovení § 71 odst. 8 trestního řádu, naproti tomu ustanovení § 71 odst. 9 trestního řádu použít nelze.

Zásadní námitku uplatněnou stěžovatelem v ústavní stížnosti je proto třeba považovat za neopodstatněnou. Rovněž v postupu obecných soudů v řízení vztahujícím se k rozhodování o vzetí stěžovatele do vyhošťovací vazby, k dalšímu rozhodování o ponechání stěžovatele v této vazbě a k rozhodování o jeho žádostech o propuštění z vazby nebyla shledána žádná pochybení. Maximální délka trvání vyhošťovací vazby stěžovatele byla stanovena v souladu s ustanovením § 71 odst. 8 trestního řádu na dobu 12 měsíců a po uplynutí této doby byl stěžovatel propuštěn na svobodu. Nedošlo tedy k porušení žádných ustanovení trestního řádu vztahujících se k vyhošťovací vazbě a nedošlo tudíž k tvrzenému porušení ústavního práva stěžovatele zakotveného v čl. 5 odst. 1 lit. f) Úmluvy.

Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 lit. a) zákona, jako zjevně neopodstatněnou mimo jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. ledna 2004

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu