Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 618/03

Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2004 o ústavní stížnosti obchodní společnosti I., s.r.o., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 1. 10. 2003 sp. zn. 12847/2003-OPP/P a proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 27. 6. 2003 sp. zn. KP/1320/03

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala dne 4. 12. 2003 ústavní stížnost, ve které tvrdí, že shora označenými rozhodnutími došlo k porušení článku 2 odst. 3 d (dále jen " ") a dále že bylo dotčeno její právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle y. V podrobnostech stěžovatelka uvádí, že rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje sp. zn. KP/1320/03 jí byla uložena pokuta za nesplnění oznamovací povinnosti podle ustanovení , o státní památkové péči. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala odvolání, které bylo Ministerstvem kultury zamítnuto.

Stěžovatelka současně ve své ústavní stížnosti oznamuje, že dne 26. 11. 2003 podala u Městského soudu v Praze správní žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí Ministerstva kultury ČR.

Ústavní soud ověřil, že uvedeného dne byla stěžovatelkou avizovaná správní žaloba u Městského soudu v Praze podána. V této věci vedené pod sp. zn. dosud nebylo rozhodnuto.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti znamená, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, které při své činnosti musí postupovat ústavně konformním způsobem. Ústavní stížnost tedy představuje poslední mechanismus ochrany ústavnosti, který nastupuje v případě selhání všech předchozích prostředků k nápravě. Lze ji proto obvykle podat teprve poté, co navrhovatel využil všech opravných prostředků, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. ustanovení , o Ústavním soudu, v platném znění - dále jen " "). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná a v důsledku toho meritorně neprojednatelná.

Z těchto úvah Ústavní soud vycházel při zkoumání, zda jsou naplněny všechny zákonné předpoklady pro to, aby mohl přikročit k projednání věci samé. Vzhledem k tomu, že , , institutem správní žaloby poskytuje opravný prostředek k ochraně dotčených práv a stěžovatelka tohoto prostředku využila, je ústavní stížnost nepřípustná. Stěžovatelka totiž dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, resp. o těchto prostředcích jí využitých nebylo dosud rozhodnuto; případné podání ústavní stížnosti přichází v úvahu teprve poté, kdy bude věc přezkoumána v rámci správního soudnictví. Tento závěr nemůže být pro stěžovatelku, resp. pro jejího právního zástupce, u něhož se znalost práva předpokládá, nikterak překvapivý, neboť odpovídá nejen zcela jasným ustanovením , ale i stabilní a všeobecně známé judikatuře Ústavního soudu.

Pro úplnost Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti dopustila chyby při označování účastníků řízení před Ústavním soudem, když jako účastníka řízení opomenula uvést Krajský úřad Moravskoslezského kraje. Z ustanovení plyne, že účastníky řízení o ústavní stížnosti jsou stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Navrhuje-li stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti zrušení jak rozhodnutí Ministerstva kultury ČR, tak rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, bylo třeba jako účastníky řízení označit oba tyto správní orgány. Tyto chyby přičitatelné spíše právnímu zástupci stěžovatelky než stěžovatelce samotné (stejně jako zjevně vadná plná moc zmocňující výslovně jen k " zastupování ve věci řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 1. 10. 2003 č.j. 12847/2003-OPP/P", a to ačkoliv se ústavní stížností domáhá též kasace rozhodnutí správního orgánu prvního stupně) nejsou ovšem pro rozhodnutí Ústavního soudu relevantní, neboť i kdyby byly odstraněny, nic to nemůže změnit na nepřípustnosti ústavní stížnosti.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , jako nepřípustnou odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2004

JUDr. Miloslav Výborný

soudce zpravodaj