Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 552/03

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 6. ledna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného JUDr. B. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. , a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že obecné soudy porušily jeho základní právo vyplývající z , d (dále jen "") a y ČR.

V záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Plzni zamítl odvolaní stěžovatele proti napadenému rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, kterým byl stěžovatel uznán vinným jednak trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1, 2 trest. zákona a jednak trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 2 trest. zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud I. stupně postupoval v dané věci procesně naprosto správně, pro rozhodnutí bez důvodných pochybností si opatřil dostatek důkazů, které zhodnotil jednotlivě i v souhrnu a logicky tak dospěl ke správným skutkovým a právním závěrům v otázce viny stěžovatele. K námitkám uvedeným v odvolání stěžovatele se krajský soud vyjádřil tak, že s těmito uplatněnými námitkami se již vyrovnal soud nalézací v odůvodnění svého rozsudku.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu si stěžovatel podal dovolání opírající se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trest. řádu a spočívající podle názoru stěžovatele v nesprávném skutkovém posouzení věci, které Nejvyšší soud ČR dle § 265i odst. 1 písm. b) trest. řádu odmítl, neboť shledal, že stěžovatel podal dovolání z jiného důvodu než zakotvuje ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trest. řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy nesprávně hodnotily ve věci učiněné svědecké výpovědi, a to zejména z hlediska věrohodnosti těchto výpovědí, kdy byly dle jeho názoru upřednostňovány výpovědi svědčící v jeho neprospěch, což v důsledku znamená porušení presumpce neviny garantované y. Dále se stěžovatel domnívá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces vyplývající z y a z y. Proto navrhuje, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech a napadené usnesení Krajského soudu v Plzni.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.

Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu y, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článkuy by došlo tehdy, pokud by komukoli v rozporu s ním byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí nezjistil, že by stěžovateli bylo nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Samotná skutečnost, že obecné soudy opřely svá tvrzení o právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva zakotveného v y.

Pokud stěžovatel namítá dále porušení y, které dle něj spočívalo v nesprávném hodnocení učiněných svědeckých výpovědí, Ústavní soud k tomu uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Po prostudování obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že neobsahuje nic, čím by se obecné soudy podrobně nezabývaly v průběhu řízení před nimi prováděném. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že nalézací i odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí detailně a oba soudy se vypořádaly se všemi námitkami obhajoby, tedy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, do nichž se promítají principy upravené v hlavě pátéy.

Porušení y Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.

Nad výše uvedenou argumentaci a vzhledem k dosud neustálené judikatuře Ústavní soud uvádí, že by ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl pouze rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, mohla být považována za návrh podaný opožděně, tedy po lhůtě stanovené . Ani Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. , které vyložilo přípustnost a běh lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku s výjimkou obnovy řízení, nemění nic na skutečnosti, že v každém případě je nutno napadnout i rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který byl k ochraně práva využit, a od něhož se počítá běh lhůty.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

V Brně dne 6. ledna 2004

JUDr. František Duchoň, v. r.

Předseda senátu