Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 333/03

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti Ing. Mgr. P. K., zastoupeného JUDr. E. O., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. a usnesení č. 3 ze 3. zasedání Zastupitelstva obce Vejprnice dne 26. 2. 2003, spojené s návrhem na zrušení a 3 , o volbách do zastupitelstev kraje, ve znění ,

takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2003, doplněným podáním ze dne 26. 6. 2003, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. a usnesení č. 3 ze třetího zasedání Zastupitelstva obce Vejprnice dne 26. 2. 2003, bod I. písm. f). Posledně citovaným usnesením Zastupitelstvo obce Vejprnice schválilo návrh starosty na odvolání stěžovatele z funkce místostarosty a podle , o volbách do zastupitelstev obcí, vyslovilo zánik jeho mandátu člena zastupitelstva obce. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 4. 2003 návrh stěžovatele na zrušení usnesení zastupitelstva zamítl, po zjištění, že stěžovatel je zaměstnancem krajského úřadu, jmenovaným hejtmanem na základě usnesení rady kraje, a tudíž že ve věci je splněna jedna z alternativních podmínek neslučitelnosti funkcí, stanovená v zákona o volbách do zastupitelstev obcí..

Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení a 3 , o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění a

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na přístup k volené funkci člena zastupitelstva a právo podílet se jako člen zastupitelstva na správě věcí veřejných, zakotvené v a 4 d (dále jen " "). Poukázal též na y a a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Uvedl, že nepřipouští žádné omezení tohoto práva, proto takové omezení nelze zákonem podle y stanovit.

V rámci argumentace k tvrzené neústavnosti zákona stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho ústavních práv došlo aplikací ust. a 3 Konstatoval obsah těchto ustanovení a vyslovil přesvědčení, že jsou v rozporu s a 4 y v souvislosti s y. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že právní řád České republiky nezná neslučitelnost výkonu mandátu poslance Parlamentu ČR a výkonu funkce člena vlády. Mezi těmito funkcemi inkompatibilita není stanovena (s výjimkou výkonu vyjmenovaných funkcí), navzdory tomu, že u poslance a člena vlády se jedná o složky moci zákonodárné i výkonné.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že právo podílet se jako člen zastupitelstva obce na správě veřejných věcí podle y a přístup k veřejné funkci člena zastupitelstva obce za rovných podmínek podle y, není možno nikomu upírat pro rozdíly uvedené v y, lze je však omezit za podmínek stanovených v až 4 y (i když část doktríny tvrdí opak). Zákonné omezení těchto práv ovšem nesmí být projevem libovůle, nýbrž musí být objektivně odůvodněno, zejména veřejným zájmem. Takový pohled na věc lze dovodit i z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. , o volbách do zastupitelstev obcí, uvedená práva přiznává pouze voličům, jejichž statut v přesně vymezuje, a to za podmínek, že u nich není překážka ve výkonu volebního práva ( ) a neslučitelnost funkcí ( a 3). Analogicky postupuje i , o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, v platném znění. Veřejný zájem na inkompatibilitě stanovený v těchto zákonech spatřuje soud v požadavku realizovat princip dělby moci zásadně zakotvený v y (dále jen " "), konkrétně oddělení moci výkonné a územní samosprávy ("moci samosprávné"). Rozsah neslučitelnosti funkcí je v uvedených zákonech poměrně značný, avšak podle názoru soudu ještě nikoliv neústavní. Z těchto důvodu soud v případě a 3 zákona o volbách do zastupitelstev obcí nepostupoval podle y a uvedená ustanovení na přezkoumávanou věc aplikoval. Závěrem Krajský soud v Plzni navrhl, aby Ústavní soud návrh na zrušení specifikovaných ustanovení zákona, jakož i ústavní stížnost, jako nedůvodné zamítl a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Obec Vejprnice se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdala.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , a poté, co se seznámil s jeho obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený je třeba jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení, že napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci a z nich vyplývajícím zánikem mandátu člena zastupitelstva obce z důvodu neslučitelnosti funkcí, bylo porušeno ústavně zakotvené právo stěžovatele

* podílet se na správě veřejných funkcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců ( y) a

* právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek ( y),

resp. obdobná ústavně chráněná veřejná práva stěžovatele zakotvená v čl. 25 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, dle něhož každý občan má právo a možnost, bez jakýchkoli rozdílů uvedených v článku 2 a bez neodůvodněných omezení

a) podílet se na vedení veřejných záležitostí přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců;

b) volit a být volen v pravidelných volbách, jež se budou konat na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva, tajným hlasováním zabezpečujícím svobodu hlasování;

c) vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země,

a to za situace, kdy podle přesvědčení stěžovatele nepřipouští žádné omezení těchto práv zákonem, a to ani podle y. Stěžovatel dle přesvědčení Ústavního soudu v ústavní stížnosti fakticky nenamítá nezákonnost napadených rozhodnutí, ale tvrdí, že tato rozhodnutí porušila jeho ústavní práva v důsledku aplikace neústavního zákona. S touto argumentací se Ústavní soud nemohl ztotožnit.

Základní práva zakotvená v y, resp. v Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, nejsou právy absolutními (jakým je např. rovnost v důstojnosti zakotvená v y), jak se mylně stěžovatel domnívá, ale mohou podléhat důvodným omezením. To zřejmě vyplývá jak ze znění cit. Mezinárodního paktu (slova "bez neodůvodněných omezení"), tak i ze znění y. S omezením základních práv souvisí i princip rovnosti v právech, zakotvený především v y. K otázce rovnosti v právech se vyslovil Ústavní soud již ve svém nálezu uveřejněném pod č. 132/1994 Sb., v němž zdůraznil, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní y. Jestliže stát poskytne v zájmu zajištění svých funkcí (a zajištění řádného výkonu státní správy takovou funkcí nepochybně je) určité skupině méně výhod než jiné, může tak učinit pouze ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho (srov. R 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, s jehož závěry se Ústavní soud ztotožňuje). Uvedená situace podle přesvědčení Ústavního soudu v případě stěžovatele (a jemu obdobných případech) nastala a je ústavně konformním způsobem (tj. splňujícím zejména podmínku předvídatelnosti následků) vyjádřena v ústavní stížností napadeném ust. a 3 Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že rovnost v právech ( y), zákaz diskriminace v oblasti základních práv a svobod ( y) a zásada, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky ( y), nejsou ustanovením a 3 , v platném znění, porušeny. Z týchž důvodů neshledal Ústavní soud ani porušení Mezinárodního paktu, resp. porušení a 4 y. Z uvedeného nezbývá než uzavřít, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený jsou zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený, podle ust. a b) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2004

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu