Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 295/03

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného J. S., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. , a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2003 a doplněnou dne 28. 7. 2003 na základě výzvy Ústavního soudu, domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").

Stěžovatel ve stížnosti uvedl, že městský soud zamítl jeho návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. , v níž byl rozsudkem ze dne 13. 11. 1997 odsouzen pro pokus trestného činu vraždy. Městský soud se, podle mínění stěžovatele, nezabýval řádně důvody, které stěžovatele vedly k podání návrhu na obnovu řízení a zejména tím, že stěžovatel jednal v krajní nouzi. Předsedkyně senátu městského soudu rozhodovala již jednou o zamítnutí jeho návrhu na obnovu řízení usnesením ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. . Podle stěžovatele je tak dán důvod pro její vyloučení podle § 30 odst. 1 trestního řádu. Z usnesení městského soudu není zřejmé, že ve věci rozhodoval senát, což platí i o usnesení vrchního soudu. Předseda senátu vrchního soudu, který jednal a rozhodoval o odvolání proti rozsudku městského soudu ze dne 13. 11. 1997, sp. zn. , rozhodoval o stížnosti proti návrhu na povolení obnovy řízení. Tím, že o návrhu na obnovu řízení rozhodovali soudci, kteří v trestní věci rozhodovali v předchozích řízeních, bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ").

Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti nutné k meritornímu projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla po formální stránce shledána bez vad a způsobilá dalšího přezkoumávání. Další podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je, že nejde o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Ze spisového materiálu obecného soudu bylo zjištěno, že městský soud dne 13. 3. 2003, usnesením sp. zn. , zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Usnesením ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. , vrchní soud stěžovatelovu stížnost proti uvedenému usnesení zamítl. K námitce stěžovatele, spočívající v tom, že o předchozím návrhu na povolení obnovy rozhodovala stejná soudkyně, uvedl vrchní soud, že nerozhodovala soudkyně, ale senát. Trestní řád také nevylučuje, aby ve více věcech určitého obviněného byl činný stejný předseda senátu. Tvrzení stěžovatele nemá, podle vrchního soudu, oporu v zákoně. Podáním ze dne 15. 5. 2003, označeným jako odvolání, napadl stěžovatel shora označené usnesení vrchního soudu. Nejvyšší soud posoudil podání jako stížnost a odmítl ji usnesením ze dne 31. 7. 2003, pod sp. zn. .

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y ČR). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C.H.Beck, Praha 1995, str. 281].

Vrchní soud ve svém rozhodnutí srozumitelně odůvodnil, proč je nedůvodná námitka podjatosti soudkyně městského soudu, vznesená stěžovatelem. Ústavní soud doplňuje, že samotná skutečnost, že předsedkyně senátu městského soudu již jednou rozhodovala o návrhu na povolení obnovy řízení, případně skutečnost, že předseda senátu vrchního soudu rozhodoval o odvolání proti odsuzujícímu rozsudku městského soudu, nemůže být důvodem pro vyloučení soudce z rozhodování. Tato námitka stěžovatele je neopodstatněná jak v rovině obecného práva, tak i v rovině práva ústavního. Do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nebylo nijak zasaženo.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítal, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu