Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3660/14

Ústavní soud rozhodl dne 11. prosince 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti SQR LEXPORT s. r. o. se sídlem Lidická 330, 735 91 Bohumín - Nový Bohumín, zastoupené JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem Poštovní 2, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. března 2012 č. j. -185 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2010 č. j. -117, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2014, domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozsudků pro údajné porušení a d (dále jen "").

Obecné soudy podle názoru stěžovatelky porušily výše označená ustanoveníy tím, že nerespektovaly smluvní volnost účastníků, na věc aplikovaly i nesprávné zákonné ustanovení ( obchodního zákoníku) a v důsledku tohoto pochybení dospěly k nesprávnému právnímu názoru o promlčení stěžovatelkou uplatněného nároku na zaplacení částky 11 800 000,- Kč s příslušenstvím, kterého se domáhala proti žalované společnosti SKANSKA a. s. (dále jen "žalovaná").

Stěžovatelka nesouhlasí s názorem obou obecných soudů, že pokud se stěžovatelka jako žalobkyně po žalované v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody z ušlého zisku z nesplněné smlouvy o budoucí smlouvě (smlouvy o budoucím nájmu nebytových prostor uzavřené dne 9. 11. 2005), byl žalovaný nárok promlčený, jak namítala žalovaná, neboť délku promlčecí doby bylo nutné posuzovat podle ustanovení obchodního zákoníku, nikoli podle příslušných ustanovení . Obecné soudy nerespektovaly dohodu smluvních stran o režimu pro vztah založený smlouvou o budoucí smlouvě, jak to umožňuje ustanovení obchodního zákoníku. I když oba obecné soudy konstatovaly, že smluvní strany sjednaly režim , jímž se má řídit smlouva o budoucí smlouvě, dospěly prý k chybnému závěru, že takové dispozitivní ujednání je absolutně neplatné, nevzaly prý v úvahu argumentaci stěžovatelky i obsah judikatury týkající se aplikace obchodního zákoníku (rozhodnutí sp. zn. , , , ).

Citací několika rozhodnutí Ústavního soudu (nálezy ze dne 24. 7. 2007

sp. zn.

, ze dne 5. 10. 2005

sp. zn.

) se stěžovatelka snaží prokázat oprávněnost svého tvrzení, že je projevem autonomní vůle smluvních stran, jestliže si podnikatelské subjekty dohodnou, že jejich závazkový vztah se bude řídit , přičemž " obchodního zákoníku bez jakéhokoli omezení umožňuje odchýlit se od kogentních a základních ustanovení obchodního zákoníku".

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 10. 2010 č. j. -117 zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení 11 800 000,- Kč s příslušenstvím.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2012 č. j. -185 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a konstatoval, že žalobkyně se domáhala úhrady výše označené částky z titulu náhrady škody z ušlého zisku z neuzavřené nájemní smlouvy na nebytové prostory za období od prosince 2006 do září 2016. V nebytových prostorách hodlala právní předchůdkyně žalobkyně provozovat restauraci a jídelnu s předpokládaným měsíčním ziskem 100 000,- Kč. Dne 9. 11. 2005 uzavřeli účastníci řízení smlouvu o budoucím nájmu nebytových prostor, v níž se dohodli, že do 30. 9. 2006 uzavřou smlouvu o nájmu nebytových prostor, kterou však žalovaná po výzvě žalobkyně dopisem ze dne 16. 10. 2006 odmítla uzavřít.

Odvolací soud se při svém rozhodování zaměřil na zkoumání, jestli v projednávané věci je možné aplikovat ustanovení § 261 odst. 6 obchodního zákoníku a dospěl v této souvislosti k závěru, že smlouva o budoucím nájmu nebytových prostor byla uzavřena mezi podnikateli a v rámci jejich podnikatelské činnosti. Protože se od ustanovení obchodního zákoníku nelze odchýlit ani v případě žalobkyní zdůrazňované smluvní volnosti, nelze příslušná ustanovení na smlouvu o uzavření smlouvy budoucí aplikovat. Odvolací soud uzavřel, že žalovanou vznesená námitka promlčení uplatněného nároku byla učiněna po právu, neboť žalobkyně podala žalobu u soudu až po marném uplynutí promlčecí lhůty.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 9. 2014 č. j. -232 tak, že je odmítl [ ve spojení s ustanovením , ve znění účinném do 31. 12. 2012].

III.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejprve Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nenapadla ústavní stížností usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, které je podle ustanovení zákona č. 182/993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") posledním procesním prostředkem, který stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní soud vzal však v úvahu, že Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu vydaný před 1. 1. 2013. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost se opíralo o ustanovení Posouzení právní otázky zásadního významu, předestřené stěžovatelkou v dovolání, bylo závislé na uvážení dovolacího soudu. Skutečnost, že usnesení o odmítnutí dovolání nebylo ústavní stížností napadeno, proto nemá vliv na možnost stěžovatelky napadnout předcházející rozhodnutí obou obecných soudů ve lhůtě podle ustanovení , ale je významná potud, že se Ústavní soud tímto rozhodnutím nemohl zabývat.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nenahrazuje hodnocení důkazů obecnými soudy, tedy skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, N 5/1 SbNU 41) a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají svoji činnost, zasahuje jen ve výjimečných případech. Je tomu tak tehdy, jestliže právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné intepretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud rovněž ve své dosavadní rozhodovací praxi jednoznačně dal najevo, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva majíě právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (např. Nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

, N 91/33 SbNU 377, nález ze dne 10. 10. 2002

sp. zn.

, N 127/28 SbNU 95).

V nyní projednávané věci Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatelky o porušení jejích práv zaručenýchu, neboť žádná z výše uvedených ústavněprávních pochybení v projednávané věci neshledal. Z odůvodnění rozsudků Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci je zřejmé, z jakých důkazů tyto soudu v projednávané věci vycházely, jak je hodnotily, k jakým skutkovým zjištěním dospěly a jaké právní závěry z nich vyvodily. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval odvolacími námitkami stěžovatelky, přičemž srozumitelně a logicky vysvětlil, proč se smlouvy uzavírané mezi podnikateli, které se týkají jejich podnikatelské činnosti (tuto skutečnost ostatně stěžovatelka nerozporovala), i když jsou jako smluvní typ upraveny v tehdy platném zákoně č. , ve znění pozdějších předpisů, nemohou řídit příslušnými ustanoveními , a to ani v případě, že se tak smluvní strany dohodly.

Ústavní soud se skutkově obdobnou problematikou zabýval ve svém usnesení ze dne 4. 8. 2011

sp. zn.

, přičemž aproboval závěr odvolacího soudu, že dohodou účastníků závazkového vztahu nelze vyloučit právní úpravu obchodního zákoníku a místo toho si sjednat, že jejich vztah se bude řídit . Na správnosti tohoto závěru nehodlá Ústavní soud nic měnit ani v nyní projednávané věci.

Jakkoli Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že respektuje autonomii vůle, specificky ztělesněnou v autonomii smluvní, která smluvním stranám poskytuje jistou volnost při utváření obsahu smluvních ujednání, je tato smluvní autonomie omezena charakterem rámce, v němž se tyto smluvní vztahy odehrávají. Hodnocení a výklad smluvních ujednání je přitom záležitostí obecných soudů.

V projednávané věci Ústavní soud neshledal v souvislosti s tvrzeným porušením y v rovině právního posouzení žádný důvod ke svému zásahu, neboť z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek jde o pouhou polemiku s právním závěrem obou obecných soudů, která svým obsahem úrovně porušení ústavnosti nedosahuje.

Porušení záruk uvedených v y by se stěžovatelka mohla dovolat pouze v případě, že by prokázala porušení svých procesních práv ve smyslu y. To se jí však v projednávané věci prokázat nepodařilo.

Ústavní soud proto ze všech výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu